Kapitola III První vyslanec Nad Zemí se tiše vznášela jediná loď

Nehýbala se. Nevysílala zbraně. Jen čekala. Čekala na rozhodnutí lidí. Ve světových médiích se objevily tisíce spekulací. Jedni tvrdili, že jde o průzkumnou sondu. Jiní byli přesvědčeni, že začíná invaze. Na náměstích se scházely davy. Někteří slavili. Jiní se modlili. Další protestovali. Lidstvo nikdy nebylo jednotné. A ani teď nebylo. V sídle Prozatímní světové rady panovalo napětí. Na programu byl jediný bod. Kdo přivítá první mimozemskou delegaci? Ozývaly se návrhy. Prezident. Generální tajemník. Vrchní velitel obrany. Přední vědec. Richard Varga mlčel. Nakonec pomalu vstal. „Nikdo z nás.“ Všichni se na něj podívali. „První setkání nesmí být symbolem jediné země, jediné vlády ani jediné armády.“ Odmlčel se. „Musí být symbolem lidstva.“ Po několika hodinách vzniklo rozhodnutí.

Na přivítání budou vysláni čtyři lidé. Vědec. Lékař. Diplomat. A dítě. „Dítě?“ zeptal se jeden z generálů. Richard přikývl. „Ano.“ „Protože děti se ještě nenaučily bát toho, co je jiné.“ Na oběžné dráze se otevřel hangár cizí lodi. Nevylétly stíhačky. Ani výsadkové čluny. Pomalu se oddělilo malé plavidlo. Mělo tvar kapky. Beze zvuku sestupovalo k Zemi. Přistávací místo bylo vybráno na neutrálním území. Na široké planině obklopené horami. Bez vojenských základen. Bez měst. Jen otevřený prostor. Tisíce kamer sledovaly každý okamžik. Plavidlo se jemně dotklo země. Nevířilo prach. Nezanechalo stopy. Po několika vteřinách se otevřel vstup. Z lodi vystoupila jediná bytost. Byla vysoká asi dva metry. Měla stříbřitě modrou kůži. Oči připomínaly tekuté zlato. Na sobě měla jednoduchý bílý plášť. Bez hodností. Bez ozdob. Bez zbraně. Udělala několik kroků. Pak se zastavila. Položila pravou ruku na hruď. A uklonila se. Richard udělal totéž. Na okamžik nikdo nepromluvil. Pak bytost klidným hlasem řekla dokonalou češtinou: „Zdravím obyvatele Země.“ Na planině se rozhostilo ohromené ticho. Malá dívka, která stála vedle Richarda, udělala krok vpřed.

Mohlo jí být devět let. Jmenovala se Klára. Nikdo jí neřekl, co má říkat. Podívala se na návštěvnici a usmála se. „Vítejte.“ Bytost se usmála také. Byl to nepatrný úsměv. Ale opravdový. „Děkuji.“ Klára chvíli přemýšlela. Pak položila otázku, kterou by žádný diplomat nepoložil. „Měli jste dlouhou cestu?“ Návštěvnice se tiše zasmála. „Ano.“ Podívala se k obloze. „Delší, než si dokážeš představit.“ Richard sledoval jejich rozhovor. Uvnitř cítil zvláštní klid. První kontakt mezi dvěma civilizacemi nezačal jednáním o smlouvách. Začal obyčejnou lidskou otázkou. Návštěvnice se obrátila k Richardovi. „Mé jméno je Seris.“ „Jsem vyslankyní Federace svobodných světů.“ Pak se rozhlédla po přítomných. „Nepřijela jsem rozhodovat o vaší budoucnosti.“ „Přijela jsem vám nabídnout možnost, abyste o ní rozhodovali sami.“ Ve stejné chvíli, miliony kilometrů daleko, sledovala Avirak celý výjev. Na její tváři se objevil spokojený úsměv. Adam se na ni podíval. „Tohle jste plánovala?“ Avirak zavrtěla hlavou. „Ne.“ „Tohle je něco mnohem lepšího.“ „Co?“ „Začátek přátelství.“ Ale zatímco se na Zemi rodila naděje, v hlubokém prostoru mezi galaxiemi zachytil Tichý

svědek první přímý kontakt lidstva s galaktickým společenstvím. A poprvé po miliardách let vyslal jediný impuls. Ne jako varování. Jako otázku. „Jsou připraveni?“ A odpověď zatím nepřišla.