Kapitola IV

Nabídka Nad přistávací plochou se pomalu stmívalo. Seris stála naproti delegaci Země. Nikdo neměl připravený scénář. První kontakt se nedal nacvičit. Musel být skutečný. Richard Varga udělal krok vpřed. „Řekla jste, že nám chcete něco nabídnout.“ Seris přikývla. „Ano.“ „Ale nejprve vám musím něco vysvětlit.“ Jemným pohybem ruky vytvořila mezi nimi světelný hologram. Objevila se galaxie. Pak stovky světelných bodů. Každý představoval jednu civilizaci. Některé byly malé. Jiné ovládaly celé sektory. Mezi nimi vedly tisíce světelných linií. Obchodní trasy. Diplomatické cesty. Výzkumné koridory. „Tohle je známý prostor.“ řekla Seris. „Domov více než čtyř set inteligentních civilizací.“ Všichni mlčky sledovali obraz. Pak se několik bodů zbarvilo červeně. „Ne všechny spolu žijí v míru.“ Objevily se hranice. Sporná území. Blokády. Místa dávných bitev. „Takže i vy vedete války.“ poznamenala Klára. Seris se na ni podívala. „Ano.“ „Jen jsme se naučili, že každá válka je selháním všech zúčastněných.“ Richard si všiml jedné zvláštnosti. „Kde je Země?“ Seris se usmála. „Zatím nikde.“ Pak se objevil nový světelný bod. Modrý. Malý. Na okraji mapy.

„Tohle jste vy.“ Nastalo ticho. Lidstvo nebylo středem galaxie. Bylo jen malým světlem mezi stovkami dalších. A přesto... sedm Prastarých bran ukazovalo právě na něj. Seris pokračovala. „Přišla jsem s nabídkou Federace svobodných světů.“ Na hologramu se objevil znak tvořený sedmi propojenými hvězdami. „Můžeme vám nabídnout přístup k našim univerzitám.“ „K našim nemocnicím.“ „K našim vědeckým databázím.“ „K našim obchodním cestám.“ Odmlčela se. „Ale nemůžeme vám nabídnout naši budoucnost.“ „Proč ne?“ zeptal se Richard. „Protože ta musí být vaše.“ Vtom se ozval hluboký tón. Ne z lodi. Přicházel z oblohy. Seris náhle ztuhla. Její oči se rozšířily překvapením. „To není možné...“ zašeptala. Richard vzhlédl. Na večerním nebi se pomalu objevovalo něco obrovského. Nebyla to loď. Nebyla to stanice. Připomínalo to průsvitný kruh větší než Měsíc. Byl sotva viditelný. Jako by existoval jen napůl. Vysílačky utichly. Motory automobilů zhasly. Ptáci přestali zpívat. Celá krajina zmlkla. Klára chytila Richarda za ruku. „Co to je?“ Seris dlouho mlčela. Pak odpověděla hlasem, v němž zazněla úcta. „Pozorovatel.“ „Přítel?“ zeptala se Klára. Seris pomalu zavrtěla hlavou. „Nevíme.“ Na kruhu se začaly objevovat světelné obrazce. Ne písmo. Ne čísla. Soustředné kruhy, které se pomalu skládaly do jediného symbolu. Adam, který výjev sledoval společně s Avirak z Města ticha, ztuhl. Ten znak znal. Byl totožný se symbolem, který našli u Nerala. Dva kruhy, které se částečně překrývaly. „Průnik...“ zašeptal. Avirak přikývla. „Ano.“ „Ale tentokrát ho neposlal Neral.“ Ve stejném okamžiku se symbol rozplynul. Na obloze zůstala jediná věta. Tentokrát ji nečetli jen přítomní. Objevila se na všech obrazovkách. Ve všech jazycích. Ve všech známých civilizacích současně. „První krok byl učiněn. Druhý musí být svobodnou volbou.“ Pak kruh zmizel. Nebyl výbuch. Nebyl záblesk. Jen ticho. Seris se dlouho dívala do prázdného nebe. Nakonec se obrátila k Richardovi. „Právě jste zažili něco, co se v dějinách galaxie ještě nikdy nestalo.“ Richard se nadechl. „Co teď?“ Seris se usmála. „Teď začíná nejtěžší část.“ „Od této chvíle už nebude záležet na tom, co si o lidstvu myslí galaxie.“ Podívala se přímo na něj. „Bude záležet na tom, co si lidstvo myslí samo o sobě.“