Kapitola XV Lovci klíčů V celé galaxii se během několika minut změnila situace

Nebyl vystřelen jediný výstřel. Přesto začal závod. Ne o území. Ne o suroviny. O sedm Prastarých klíčů. Na velitelské lodi Federace se Seris dívala na nouzové hlášení. Na obrazovce svítil jediný řádek. ÚROVEŇ OHROŽENÍ: OMEGA Velitel flotily se otočil. „Máme vyslat průzkumné lodě?“ Seris zavrtěla hlavou. „Ne.“ „Najděte ty, kteří hledají klíče.“ Ve stejnou dobu v Dominionu svolal velkoadmirál Vorak válečnou radu. Na holografické mapě se objevilo sedm světelných bodů. „Kdo získá většinu klíčů,“ řekl chladně, „získá možnost rozhodovat o budoucnosti galaxie.“ Jeden z důstojníků namítl: „Nevíme ani, k čemu slouží.“ Vorak přikývl. „Právě proto je nesmíme nechat získat někoho jiného.“ Na poutnické lodi zavládlo napětí. Adam sledoval hvězdnou mapu. „Takže nás budou hledat všichni?“ Orin zavrtěl hlavou.

„Ne.“ „Budou hledat klíče.“ Podíval se na Adama. „Ty jsi jen člověk, který stojí v jejich cestě.“ Richard se zamyslel. „A ten, kdo vyslal zprávu...“ „Ví, kde jsou všechny klíče?“ Orin mlčel. Pak odpověděl. „Nevím.“ „Ale ví, že se probudily.“ V Knihovně ticha mezitím starý správce otevřel starou kamennou schránku. Uvnitř neležela zbraň. Ani artefakt. Jen tenká kniha. Na deskách byl jediný nápis. Lovci klíčů Lea ji opatrně otevřela. První stránky byly prázdné. Až uprostřed knihy se objevil jediný záznam. První Lovec nevěřil, že hledá moc. Věřil, že zachraňuje svět. Další stránka se sama otočila. Druhý Lovec věřil, že jen on dokáže rozhodovat správně. Třetí stránka. Třetí Lovec nikdy nepochopil, že největším nepřítelem je vlastní přesvědčení o neomylnosti. Adam knihu zavřel. „To nejsou jména.“ Správce přikývl. „Ne.“ „Jsou to varování.“ Najednou se celá knihovna slabě zachvěla. Jeden z černých krystalů se rozpadl. Beze zvuku. Na jeho místě zůstala jen jemná vrstva stříbrného prachu. Stařec zbledl. „Přišli jsme pozdě...“ „Co se stalo?“ zeptal se Richard. „Někdo právě našel druhý klíč.“ Ve stejném okamžiku, na neznámé planetě ukryté v mlhovině, poklekla zahalená postava před

kamenným oltářem. V rukou držela klíč. Nebyl stejný jako ten v Prométheu. Byl vytvořen z průzračného krystalu. Jeho sedm kruhů zářilo modrým světlem. Postava pomalu zvedla hlavu. Její tvář zůstávala skrytá pod kapucí. Promluvila klidným hlasem. „Dva ze sedmi.“ Vedle ní stál další člověk. „Máme pokračovat?“ Postava přikývla. „Ano.“ „A co Avirak?“ Na okamžik zavládlo ticho. Pak přišla odpověď. „Avirak není náš nepřítel.“ Krátká pauza. „Jen ještě nepochopila, co se musí stát.“ Daleko odtud se Avirak náhle zastavila. Jako by ta slova zaslechla přes celý vesmír. Pomalu zavřela oči. A po tváři jí přeběhl stín obavy. Poprvé od chvíle, kdy se probudily Brány, si připustila možnost, že proti nim nestojí dobyvatel. Možná proti nim stojí někdo, kdo je stejně přesvědčený, že zachraňuje galaxii. A právě takoví protivníci bývají těmi nejnebezpečnějšími.