Kapitola XIV První klíč V podzemí komplexu Prométheus nikdo nevěděl, jak dlouho byla tajná komora ukrytá

Plány budovy o ní mlčely. Stavební dokumentace ji neobsahovala. Jako by tam byla dřív než samotný komplex. Bezpečnostní tým stál přede dveřmi. Nikdo se neodvážil vstoupit. Richard Varga dorazil jako poslední. Podíval se na monitor. „Žádné známky násilného vstupu.“ „Žádné poškození.“ „Žádná biologická stopa.“ Pak se zadíval dovnitř. Uprostřed místnosti stál kamenný podstavec. Na něm ležel jediný klíč. Nebyl zlatý. Nebyl zdobený. Byl vyroben z tmavého kovu, který nepřipomínal žádný známý materiál. Na jeho povrchu bylo sedm propojených kruhů. A uprostřed... malý osmý kruh.

Richard se zastavil několik kroků před podstavcem. „Nikdo se ho nebude dotýkat.“ řekl rozhodně. Jeden z techniků překvapeně vzhlédl. „Proč?“ Richard se pousmál. „Protože poprvé v dějinách lidstva máme dost rozumu na to, abychom první věc, kterou neznáme... hned

nerozebrali.“

Na palubě poutnické lodi se Adam prudce zastavil. Přívěsek se rozžhavil. Tentokrát ne pálivě. Příjemně. Jakoby reagoval na dávno známého přítele. Orin se na něj podíval. „První klíč se probudil.“ „První?“ zeptala se Lea. Orin přikývl. „Ano.“ „Jestli je první tady...“ Podíval se do prázdna. „Pak existují i další.“ Avirak přistoupila k velké hvězdné mapě. Na jejím povrchu se objevilo sedm světelných bodů. Pak osmý. Nakonec devátý. Adam se zamračil. „Myslel jsem, že je jen Sedm bran.“ Avirak přikývla. „Bran ano.“ „Klíčů ne.“ „Kolik jich je?“ Avirak dlouho mlčela. „To nikdo neví.“ V Knihovně ticha se starý správce zastavil před jedním z nejstarších krystalů. Opatrně jej vložil do kamenného podstavce. Krystal se rozzářil. Objevila se vzpomínka. Arion. Neral. A třetí muž. Neměl korunu. Neměl zbroj. Jen brašnu přes rameno.

„Kdo je to?“ zeptal se Adam. Stařec odpověděl: „První Klíčník.“ Na obraze se Arion obrátil k neznámému muži. „Kolik klíčů jsi ukryl?“ Muž se usmál. „Dost.“ „Kolik?“ „Méně, než budou hledat.“ Neral se zasmál. „A více, než kdy najdou.“ Všichni tři se tehdy usmívali. Byli přátelé. Ještě před válkami. Před rozdělením. Před bolestí. Obraz se změnil. Tentýž muž stál sám. V rukou držel několik klíčů. Pak je rozeslal různými směry. Do různých světů. Do různých dob. „Proč?“ zašeptal Adam. Stařec tiše odpověděl. „Protože věděl, že žádná jediná civilizace nesmí získat všechny.“ Richard právě ve stejné chvíli natáhl ruku ke klíči v Prométheu. Ne aby ho vzal. Jen aby se přiblížil. Ve vzdálenosti několika centimetrů se klíč sám zvedl. Nedotkl se ho. Jen se pomalu otočil směrem k severu. Pak se zastavil. Jako kompas. Technici nevěřili vlastním očím. „Ukazuje směr...“ Richard se zadíval na monitor. Počítače vypočítaly azimut. Výsledek byl překvapivý. Klíč neukazoval na žádné místo na Zemi. Ukazoval vzhůru. Přímo ke hvězdě, která v lidských katalozích dosud neměla jméno. Ve stejné chvíli Adam uslyšel tichý hlas.

Tentokrát nepocházel z přívěsku. Přicházel odkudsi z hlubin vesmíru. „První klíč nalezen. Šest stále čeká.“ Orin zavřel oči. A poprvé od jejich setkání vypadal opravdu znepokojeně. „Ne...“ zašeptal. Richard, který právě obdržel stejnou zprávu na monitor Prométhea, se podíval do prázdna. „Co se děje?“ Orin odpověděl velmi tiše. „Tu zprávu neposlal Klíčník.“ V celé galaxii se rozhostilo zvláštní ticho. Někdo další právě začal hledat Prastaré klíče. A tentokrát už nešlo jen o závod za poznáním. Začínal závod s časem.