Kapitola XIII Klíčník Po tichém cvaknutí se v celé Knihovně rozhostilo zvláštní napětí

Nikdo nic neviděl. Přesto všichni cítili, že se něco změnilo. Ne venku. Uvnitř samotné Sítě. Adam stále držel svitek. Najednou si všiml něčeho, co předtím na pergamenu nebylo. V levém dolním rohu se pomalu objevoval drobný znak. Byl jednoduchý. Starobylý. Připomínal klíč složený ze sedmi navzájem propojených kruhů. „To tam před chvílí nebylo.“ řekla Lea. Stařec přikývl. „Protože svitek nikdy neukazuje všechno najednou.“ Richard se zadíval na znak. „Je to mapa?“ „Ne.“ odpověděl Orin. „Je to podpis.“ „Čí?“ Stařec se pousmál. „Klíčníka.“ Adam překvapeně vzhlédl. „To je další Strážce?“ „Ne.“ Stařec zavrtěl hlavou. „Strážce chrání.“ „Klíčník rozhoduje, kdy se může otevřít to, co je chráněno.“ V celé místnosti zavládlo ticho. „Takže existoval ještě někdo nad Arionem?“ zeptal se Richard. „Ne nad ním.“ odpověděl stařec. „Vedle něj.“ „Jak se jmenoval?“ Stařec se na okamžik odmlčel. „Jeho pravé jméno se ztratilo.“ „V kronikách zůstal jen titul.“ Klíčník. Avirak, která právě vstoupila do Knihovny, uslyšela poslední slovo. Zůstala stát. „Myslela jsem, že je to jen legenda.“ Stařec se usmál. „I legendy bývají někdy jen zapomenutou historií.“ Richard přistoupil ke stolu. „Jestli Klíčník rozhodoval o otevření Sedmé brány...“ „Kde je teď?“ Stařec se zadíval na Adama. „To je právě otázka.“ „Nevíte to?“ „Ne.“ „Nikdo ho neviděl od chvíle, kdy Arion převzal Stráž.“ Adam sevřel přívěsek od Nerala. „A co když nezmizel?“ Orin se usmál. „Přesně tuto otázku položil i můj otec.“ Vtom se svitek v Adamových rukou začal rozpadat. Ne na prach. Na drobné světelné částice. Ty se pomalu spojily do nové věty. „Klíčníka nelze hledat. Klíčníkem se lze pouze stát.“ Nikdo nepromluvil. Richard si větu četl několikrát. „To znamená...“ Stařec přikývl. „Ano.“ „Není to úřad.“ „Není to dědičný titul.“ „Je to odpovědnost.“ Ve stejné chvíli se v hlubokém podzemí komplexu Prométheus samovolně otevřela dosud

nepřístupná komora. Nikdo ji neodemkl. Žádný bezpečnostní systém nebyl narušen. Dveře se prostě otevřely. Uvnitř stál podstavec. Na něm ležel jediný předmět. Starý kovový klíč. Na první pohled obyčejný. Jen na jeho hlavici byl vyryt stejný znak, jaký se objevil na Adamově svitku. Sedm propojených kruhů. Bezpečnostní kamery zaznamenaly, že se klíč nepatrně pohnul. Jako by reagoval na něco velmi vzdáleného. Nebo... na někoho. Adam ve stejném okamžiku ucítil prudké zahřátí přívěsku. Podíval se na něj. Osmý paprsek, dosud tmavý, se poprvé rozzářil čistě bílým světlem. Avirak se na něj podívala. Tentokrát v jejích očích nebyla obava. Byl v nich respekt. „Začínám chápat,“ zašeptala. Adam se na ni podíval. „Co?“ Avirak se pomalu usmála. „Sedmá brána nikdy nehledala hrdinu.“ Odmlčela se. „Hledala člověka, který pochopí, že klíč není moc otevřít dveře... ale moudrost poznat, kdy mají

zůstat

zavřené.“