Kapitola XII Dveře, které neměly být otevřeny Zaklepání utichlo

V Knihovně ticha se rozhostilo tak hluboké ticho, že bylo slyšet jemné praskání světelných krystalů. Adam se díval na černé dveře. Měl pocit, že ho někdo na druhé straně pozoruje. Ne očima. Vzpomínkami. Stařec pomalu přistoupil ke dveřím. Nepoložil na ně ruku. Jen se zastavil několik kroků před nimi. „Jestli jsi to opravdu ty...“ řekl tiše. „...pak jsi přišel příliš brzy.“ Zpoza dveří se ozval klidný hlas. Nebyl hrozivý. Nebyl ani rozzlobený. Byl unavený. „Na čas už nevěřím.“ Orin zbledl. „Ten hlas znám...“ Richard se podíval na Adama. „Ty také?“ Adam přikývl. „Slyšel jsem ho ve Zkouškách.“ Dveře se samy neotevřely. Na jejich povrchu se začaly objevovat obrazy. Nejdříve První civilizace. Pak první hvězdné války. Vznik Avirak. Architekt. Neral. Arion. Všechny události, které znali z kronik. Pak se obrazy začaly měnit. Události byly stejné. Jen rozhodnutí byla jiná. V jedné skutečnosti Avirak přijala Architektův návrh. V jiné Neral nikdy neodešel. V další Arion otevřel Sedmou bránu. A pokaždé skončil vesmír jinak. Lea ustoupila o krok. „To nejsou vzpomínky...“ Stařec přikývl. „Ne.“ „To jsou možnosti, které nikdy nenastaly.“ Richard fascinovaně sledoval proměnlivé dějiny. „Takže minulost mohla být jiná?“ Stařec zavrtěl hlavou. „Ne.“ „Jen rozhodnutí mohla být jiná.“ Vtom se zpoza dveří ozval znovu hlas.

Tentokrát oslovil přímo Adama. „Kolik verzí sebe sama bys chtěl vidět, než přestaneš věřit, že existuje jediná správná cesta?“ Adam neodpověděl. Vzpomněl si na Neralův symbol. Na dva překrývající se kruhy. Průnik. „Vy nechcete změnit minulost.“ řekl klidně. „Chcete, abychom pochopili, že každé rozhodnutí něco získá... a něco ztratí.“ Na druhé straně dveří zavládlo ticho. Pak se ozvalo tiché zasmání. „Konečně někdo neposlouchá jen slova.“ Stařec se usmál. „Dobře.“ Richard nechápal. „Co dobře?“ „První odpověď nebyla špatná.“ Najednou se černé dveře samy pootevřely. Jen na šířku dlaně. Nevyšla z nich žádná bytost. Jen starý svitek. Dopadl tiše na podlahu. Adam jej opatrně zvedl. Na první stránce nebyl text. Jen jednoduchá kresba. Malý chlapec seděl pod stromem. Vedle něj seděl starý muž. Oba mlčeli. Na druhé stránce byla jediná věta. „Každá civilizace učí své děti odpovídat. Jen málokterá je učí naslouchat.“ Richard pomalu zavřel oči. „Tohle není technologie.“ „Ne.“ odpověděl stařec. „Tohle je dědictví.“ V té chvíli se všechny bílé krystaly v Knihovně znovu rozzářily. Jako by se právě podařilo odvrátit něco, co mohlo změnit celé dějiny. Jen jeden krystal zůstal temný. Ten se jménem ARCHITEKT. Stařec se na něj dlouze zadíval. Pak tiše řekl: „Ještě ne...“

A daleko od Knihovny ticha, v nejhlubší vrstvě Sedmé brány, se poprvé po nespočtu věků pohnul mechanismus, který nikdo z živých nikdy neviděl. Ozvalo se jediné cvaknutí. Jako když se po dlouhé době otočí starý klíč v zámku. Sedmá brána se ještě neotevřela. Ale poprvé začala odemykat sama sebe.