Kapitola XI Rozhovor, který se teprve stane Nikdo se neodvážil promluvit

Bílý krystal uprostřed Knihovny ticha zářil stále jasněji. Uvnitř se začaly objevovat obrysy místnosti. Richard ji okamžitě poznal. Nebyla na této lodi. Byla na Zemi. Byla to jeho pracovna v komplexu Prométheus. „To je nemožné...“ zašeptal. Stařec se na něj podíval klidným pohledem. „Ne.“ „Jen nezvyklé.“ Obraz se zostřil. Richard seděl za stolem. Byl starší. Vlasy měl téměř úplně bílé. Na tváři byly patrné stopy únavy. Přesto v jeho očích zůstávala stejná zvědavost. Naproti němu seděl někdo, jehož tvář nebylo možné rozeznat. V místnosti panovalo dlouhé ticho. Pak budoucí Richard promluvil. „Celý život jsem hledal odpověď.“ Neznámá postava se zeptala:

„Na kterou otázku?“ Richard se usmál. „Na špatnou.“ Adam se překvapeně podíval na skutečného Richarda. Ten mlčky sledoval vlastní budoucnost. Na záznamu pokračoval rozhovor. „Jaká byla správná otázka?“ zeptala se neznámá postava. Richard chvíli mlčel. Pak odpověděl: „Ne jak zachránit lidstvo. Ale jak zajistit, aby po záchraně zůstalo lidské.“ V Knihovně ticha se nikdo nepohnul. Stařec jen tiše přikývl. „Tohle je důležitý rozhovor.“ Obraz pokračoval. Neznámá postava položila na stůl malý předmět. Byl to černý kámen. Stejný, jaký Adam získal u Jezera ticha. „Pamatujete si, co na něm bylo napsáno?“ zeptala se postava. Richard bez zaváhání odpověděl. „Pokora.“ „A pochopil jste ji?“ Budoucí Richard se smutně pousmál. „Ne hned.“ „Musel jsem nejdřív udělat chybu.“ Obraz se náhle zastavil. Krystal pohasl. „Proč skončil?“ zeptal se Adam. Stařec přistoupil ke krystalu. „Protože zbytek ještě neexistuje.“ „Jak může existovat část budoucnosti?“ zeptal se Richard. Stařec položil dlaň na bílý krystal. „Budoucnost není napsaná.“ „Ale některé rozhovory mají takovou váhu, že si k nim lidé směřují po mnoho let.“ Orin se usmál. „Říkali jsme jim uzlové okamžiky.“ Lea si zapisovala každé slovo. „Takže je můžeme změnit?“ „Ano.“ odpověděl stařec. „Ale každá změna vytvoří nový rozhovor.“ Vtom se celou Knihovnou rozezněl hluboký tón. Tentokrát nebyl klidný. Byl naléhavý. Několik bílých krystalů náhle potemnělo. Jeden po druhém. Orin prudce zvedl hlavu. „To se nikdy nestalo.“ Stařec se rychle otočil. Jeho klid poprvé zmizel. „Někdo přepisuje dějiny.“ Richard nechápal. „To přece nejde.“ Stařec se zadíval na černé dveře. Za nimi se ozvalo slabé zaklepání. Jedno. Pak druhé. Pak třetí. Přicházelo zevnitř. Ne zvenku. Adam sevřel přívěsek od Nerala. „Co je za těmi dveřmi?“ Stařec dlouho mlčel. Pak tiše odpověděl: „Rozhovory, které se nikdy neměly znovu otevřít.“ Zaklepání zaznělo znovu. Tentokrát silněji. A na černých dveřích se začala objevovat jediná věta. Nebyla napsaná světlem. Byla napsaná stínem. „Nastal čas dopovědět příběh.“ V celé Knihovně ticha zavládlo mrazivé ticho. Poprvé od svého vzniku se místo, které chránilo vzpomínky galaxie, samo začalo bát toho, co

se chystá vstoupit dovnitř.