Kapitola X Knihovna ticha V kruhovém sále nikdo nespěchal

Adam měl pocit, že zde čas plyne jinak. Ne pomaleji. Hlouběji. Každé slovo mělo váhu. Každé ticho mělo význam. Stařec pomalu vstal. Byl vyšší, než se zdál. Jeho tmavý plášť se lehce dotýkal podlahy. „Pojďte se mnou.“ řekl. Prošli chodbou osvětlenou měkkým světlem. Nebyly zde žádné dveře. Žádná okna.

Jen dlouhé stěny pokryté tisíci úzkých výklenků. V každém spočíval jediný krystal. Některé zářily jasně. Jiné byly téměř černé. Lea se zastavila. „Jsou to záznamy?“ Stařec přikývl. „Ano.“ „Historie galaxie?“ „Ne.“ Usmál se. „Historie rozhovorů.“ Richard překvapeně zvedl obočí. „Uchováváte... rozhovory?“ „Jen ty, které změnily dějiny.“ Adam přistoupil k jednomu z krystalů. Uvnitř viděl dvě postavy sedící u stolu. Neměly zbraně. Jen spolu mluvily. Krystal zhasl. „To je všechno?“ zeptal se. Stařec se zastavil vedle něj. „Po tomto rozhovoru skončila válka, která trvala dvě stě let.“ O několik kroků dál byl jiný krystal. Tentokrát v něm nikdo nemluvil. Dva lidé seděli naproti sobě. Mlčeli. Po dlouhé chvíli si podali ruce. „A tohle?“ „To byl začátek Federace svobodných světů.“ Adam pomalu pochopil. „Vy nesbíráte bitvy.“ „Ne.“ odpověděl stařec. „Bitvy jsou jen důsledkem.“ „Tak co sbíráte?“ „Okamžiky, kdy se někdo rozhodl neposlechnout vlastní hněv.“ Všichni zůstali stát. Takovou kroniku si nikdo nedokázal představit. Na konci chodby byly dvoje dveře. Jedny bílé. Druhé černé. „Kam vedou?“

zeptala se Mira. Stařec ukázal na bílé. „Tam ukládáme rozhovory, které zachránily civilizace.“ Pak ukázal na černé. „A tam ty, které je zničily.“ Richard se zamračil. „Proč je uchováváte?“ Stařec se na něj podíval. „Protože zapomenutá chyba se vždy vrátí.“ Vtom Adam zahlédl známý symbol. Na jedněch dveřích byl vyryt znak dvou překrývajících se kruhů. Průnik. „To je Neralův symbol.“ řekl. Stařec se pousmál. „Ano.“ „Byl tady?“ „Mnohokrát.“ „A Arion?“ „Také.“ Adam cítil, jak se mu zrychlil tep. „Mají tady své záznamy?“ Stařec přikývl. „Mají.“ Pak zvážněl. „Ale jeden z nich nesmíte otevřít.“ „Který?“ Stařec položil ruku na černý krystal. Byl úplně temný. Nepohlcoval světlo. Pohlcoval pohled. Na jeho povrchu bylo jediné jméno. ARCHITEKT Všichni ztichli. Richard se tiše zeptal. „Proč ne?“ Stařec odpověděl bez jediného zaváhání. „Protože ještě nejste připraveni slyšet jeho poslední rozhovor.“ „S kým mluvil?“ zeptal se Adam. Stařec zavřel oči. „Sám se sebou.“ V celé knihovně zavládlo hluboké ticho. Pak se ozval slabý zvuk.

Jeden z bílých krystalů se samovolně rozzářil. Nikdo se ho nedotkl. Nikdo jej neaktivoval. Přesto začal promítat obraz. Nebyl v něm Neral. Ani Arion. Ani Avirak. Byl v něm... Richard Varga. Richard zbledl. „To není možné.“ Stařec se podíval na zářící krystal. Tentokrát vypadal překvapeně i on. „Zajímavé...“ zašeptal. „Knihovna právě zaznamenala rozhovor, který se teprve stane.“ A Adam si poprvé uvědomil, že toto místo neuchovává jen minulost. Možná si pamatovalo i budoucnost.