Kapitola IX Ti, kteří mlčí

Poutnická loď zpomalila. Ne proto, že musela. Protože její velitel nechtěl, aby první výstřel padl z jeho strany. Za průzorem se pomalu přibližovalo neznámé plavidlo. Bylo dlouhé. Úzké. Matně černé. Jeho povrch nepohlcoval světlo. Jako by pohlcoval samotný prostor. Richard sledoval údaje na monitoru. „Žádný pohon.“ „Žádná radiová komunikace.“ „Žádná tepelná stopa.“ Podíval se na Orina. „Jak může vůbec letět?“ Orin tiše odpověděl. „Stejně jako letí stín.“ Nikdo té větě nerozuměl. Adam se zadíval na černou loď. Měl zvláštní pocit. Nebál se. Spíš měl dojem, že ji už někde viděl. Ve snu. Ve vzpomínce. Nebo v některé z Neralových zkoušek. Pak se ozval zvuk. Nebyl slyšet ušima. Zazněl přímo v mysli každého na palubě. „Poutníku... proč ses vrátil?“ Orin zavřel oči. „Protože nadešel jejich čas.“ Krátké ticho. Pak druhá otázka. „Jsi si jistý?“ Orin dlouho mlčel. Nakonec odpověděl: „Ne.“ Adam překvapeně zvedl hlavu. Čekal rozhodnou odpověď. Místo ní slyšel obyčejné přiznání nejistoty. Na černé lodi se nerozsvítilo jediné světlo. Jen přišla další věta. „Pak jsi nezapomněl.“ Richard nechápal.

„Co to znamená?“ Orin se pousmál. „Kdysi jsem si myslel, že mám odpověď na všechno.“ Podíval se na Adama. „To byl den, kdy jsem přestal být připraven.“ Vtom se mezi oběma loděmi otevřel úzký pruh světla. Nebyla to zbraň. Nebyl to paprsek. Připomínal spíš most. „Zvou nás.“ řekl Orin. „Koho?“ zeptal se Richard. „Nás všechny.“ Adam se podíval na Orina. „Můžeme jim věřit?“ Orin se usmál. „To je špatná otázka.“ „Jaká je správná?“ „Dokážeme jednat tak, aby oni mohli věřit nám?“ Nikdo už nic nenamítal. Výprava pomalu přešla po světelném mostě. Na druhé straně nebyla žádná posádka. Žádné chodby. Jen rozlehlý kruhový sál. Uprostřed stál jediný kámen. Na něm seděla postava zahalená do tmavého pláště. Nepohnula se. Nevstala. Jen pozorovala příchozí. „Vítej, Orine.“ řekla klidným hlasem. „Uběhlo šest set třicet dva tisíc let od našeho posledního rozhovoru.“ Richard se zarazil. „Vy... počítáte čas na tisíce let?“ Postava se pomalu otočila. Její tvář byla lidská. Stará. Klidná. V očích se odrážely hvězdy. „Ne.“ odpověděla. „Počítáme rozhovory.“ Adam nechápal.

Stařec pokračoval. „Čas klame.“ „Rozhovor mění dějiny.“ Orin se lehce uklonil. „Mistře...“ Adam se překvapeně podíval na Orina. Nikdy předtím neslyšel, že by někoho oslovil s takovou úctou. Stařec přikývl. „Vidím, že jsi přivedl lidi.“ Pak se jeho pohled zastavil na Adamovi. „A ty jsi ten, který stále pokládá otázky.“ Adam pomalu přikývl. „Ano.“ Stařec se usmál. „To je dobře.“ Odmlčel se. „Protože ti, kteří přestali klást otázky...“ Položil ruku na černý kámen uprostřed sálu. „...způsobili největší katastrofy v dějinách galaxie.“ V sále zavládlo ticho. Adam si uvědomil, že stojí před civilizací, o níž nepsaly žádné kroniky. Civilizací, která se nesnažila vládnout. Nesnažila se dobývat. Ani se nesnažila skrývat. Pouze mlčky sledovala, jak se ostatní učí ze svých rozhodnutí. A poprvé začal chápat, proč jim Orin říkal jednoduše: Ti, kteří mlčí.