Kapitola VIII Otcův slib Na palubě poutnické lodi zavládlo ticho
Nikdo nepoložil další otázku. Jméno Arion změnilo všechno. Richard Varga pomalu zavřel svůj zápisník. Poprvé od začátku projektu Prométheus měl pocit, že fakta nestačí. Některé pravdy bylo třeba nejprve pochopit. Orin se zvedl od stolu. Přešel k jediné stěně místnosti. Na první pohled byla hladká. Položil na ni dlaň. Celá stěna se proměnila v noční oblohu. Nebyla to projekce. Byla to vzpomínka. Objevila se mladá postava. Arion. Stál před Sedmou bránou. Vedle něj byla žena, kterou nikdo z přítomných neznal. V náručí držela malé dítě. „To jste vy?“ zeptal se Adam.
Orin přikývl. „Ano.“ „Bylo mi tehdy sotva několik měsíců.“ Ve vzpomínce Arion položil dítěti ruku na čelo. Pak tiše řekl: „Nikdy ti nepřeji, abys nesl můj úděl. Ale pokud ten den přijde, pamatuj: Brána se nehlídá silou. Hlídá se
důvodem.“
Obraz zmizel. Richard se zamračil. „Jaký důvod?“ Orin se pomalu posadil. „To jsem celý život hledal.“ „A našel jste ho?“ „Ne.“ Usmál se smutně. „Našel jsem jen otázku, kterou si Arion kladl každý den.“ Adam se naklonil dopředu. „Jakou?“ Orin odpověděl bez zaváhání. „Co je horší? Otevřít dveře příliš brzy... nebo je neotevřít nikdy?“ Nikdo nepromluvil. Ta otázka neměla jednoduchou odpověď. Richard se zadíval z průzoru na Zemi. „Celé dějiny lidstva jsou vlastně stejné.“ „Oheň.“ „Kolo.“ „Pára.“ „Atom.“ „Umělá inteligence.“ „Pokaždé jsme stáli před stejným rozhodnutím.“ Orin přikývl. „Technologie nikdy nebyla nepřítelem.“ „Nepřítelem byla netrpělivost.“ Ve stejné chvíli v Městě ticha vstoupila Avirak do nejhlubší části Archivu. Tentokrát byla sama. Zastavila se před prázdným podstavcem. Místem, kde kdysi ležela Osmá kronika. Podstavec už nebyl prázdný. Ležel na něm jediný list. Nebyl tam předtím. Avirak jej opatrně zvedla. Na pergamenu stálo několik řádků. Písmo poznala okamžitě. Patřilo Arionovi.
„Jestli čteš tato slova, znamená to, že jsem selhal. Nebo uspěl. To rozhodnou až ti, kteří přijdou
po
nás.“
Avirak zavřela oči. Po dlouhé době se usmála. „Pořád mluvíš v hádankách...“ zašeptala. Na posledním řádku byl nakreslen jednoduchý obraz. Ne Brána. Ne hvězda. Byla to lavička pod stromem. Dva lidé na ní seděli a rozmlouvali. Pod obrázkem stálo jediné slovo. „Naslouchej.“ Ve stejnou chvíli se na poutnické lodi rozezněl tichý zvuk. Nebyl to poplach. Loď sama promluvila. „Blíží se neidentifikované plavidlo.“ Richard zvedl hlavu. „Federace?“ „Ne.“ odpověděl Orin. Na jeho tváři se poprvé objevil neklid. „Tohle jsem nečekal tak brzy.“ Na obrazovce se objevil tmavý objekt. Neměl světla. Nevysílal žádný identifikační signál. Jen se pomalu blížil. Stejnou rychlostí. Stejným směrem. Jako lovec, který ví, že jeho kořist nemá kam utéct. Adam se podíval na Orina. „Znáte je?“ Orin dlouho mlčel. Pak přikývl. Jeho hlas byl sotva slyšitelný. „Ano.“ Odmlčel se. „A doufal jsem, že se s nimi už nikdy nesetkám.“ Loď změnila kurz. Poprvé od začátku příběhu neutíkala před neznámem. Mířila mu přímo vstříc.