Kapitola VII Setkání Na oběžnou dráhu Země vystoupil malý raketoplán Prométheus

Na jeho palubě seděli pouze tři lidé. Adam. Richard Varga. A doktorka Ishida.

Žádní vojáci. Žádné zbraně. Jen tři lidé a nespočet otázek. Neznámá loď byla zblízka ještě podivnější. Její trup nenesl žádné označení. Žádná okna. Žádné motory. Přesto kolem ní vznikal jemný prstenec světla. Jako by samotný prostor zapomínal, jak má v její blízkosti existovat. „Připojujeme se.“ oznámila Ishida. Na monitoru se objevila jediná zpráva. Vítejte. Dveře jsou otevřené. Adam si vyměnil pohled s Richardem. Nikdo nic neřekl. Vzduchová komora se otevřela. Uvnitř nebyly chodby. Jen jediná místnost. Přesně taková, jakou viděli na obrazovce. Dřevěný stůl. Dvě židle. Konvice. A vůně čerstvě uvařeného čaje. Starý muž seděl zády ke dveřím. Když zaslechl kroky, pomalu vstal. Usmál se. „Děkuji, že jste přišli.“ Richard si ho dlouze prohlížel. „Vy jste člověk.“ Muž přikývl. „Ano.“ „Jak jste se sem dostal?“ „To je dlouhý příběh.“ odpověděl klidně. Adam udělal krok vpřed. „Vy znáte moje jméno.“ „Ano.“ řekl muž. „Stejně jako jsem znal jméno tvého dědečka.“ Adam ztuhl. „To není možné.“ Starý muž se usmál. „Tvůj dědeček mě nikdy nepotkal.“ „Přesto změnil můj život.“

Richard zpozorněl. „Jak může člověk, který nikdy neopustil Zemi, změnit život někomu v galaxii?“ Muž nalil čaj do čtyř šálků. Pak ukázal na prázdnou židli. „Posaďte se.“ Nikdo neposlechl. Muž se pousmál. „Lidé se za tisíce let nezměnili.“ Nakonec si sedl Adam. Po chvíli Richard. Nakonec i Ishida. Muž pomalu zvedl šálek. „Jmenuji se...“ Na okamžik se odmlčel. „...Orin.“ „Patříte k Federaci?“ zeptal se Richard. Orin zavrtěl hlavou. „Ne.“ „K Dominionu?“ „Ne.“ „Tak ke komu?“ Orin položil šálek na stůl. „K nikomu.“ V místnosti zavládlo ticho. „Jsem poslední člen Společenství poutníků.“ Adam nechápal. „Nikdy jsem o vás neslyšel.“ „To je správně.“ řekl Orin. „Naším úkolem nikdy nebylo být slavní.“ Richard si začal dělat poznámky. „Jaký byl váš úkol?“ Orin se zadíval z průzoru na modrou Zemi. „Když se dvě civilizace poprvé setkaly...“ „...my jsme byli ti, kteří seděli mezi nimi.“ „Diplomaté?“ „Ne.“ Orin se usmál. „Posluchači.“ Adam si vzpomněl na první slova profesora Vargy u Prométhea. Nejdřív budeme naslouchat. „To vás učil Neral?“ zeptal se.

Orinův úsměv zmizel. „Ne.“ „Tak kdo?“ Orin se zadíval Adamovi přímo do očí. „Můj otec.“ „A kdo byl váš otec?“ Orin se zhluboka nadechl. Pak vyslovil jméno, které zastavilo čas. „Arion.“ Adamovi se sevřelo hrdlo. První Strážce Sedmé brány. Muž, který podle kronik zemřel před miliony let... ...měl syna. Orin pomalu přikývl, jako by četl jeho myšlenky. „Kroniky nejsou lži.“ řekl tiše. „Jen nikdy nevyprávějí celý příběh.“ A v hlubokém vesmíru se poprvé po miliony let rozsvítila Sedmá brána. Neotevřela se. Jen odpověděla. Jako by poznala jméno, které po nekonečně dlouhé době znovu zaznělo nahlas.