Kapitola VI Loď poutníka Nad Zemí se pomalu pohybovala neznámá loď
Nepřibližovala se. Nevzdalovala se. Jako by čekala. Ne na povolení. Na člověka. V řídicím středisku Prométheus panovalo napětí. Richard Varga sledoval údaje z radarů. „Motory?“ „Vypnuté.“ „Zbraně?“ „Nezjištěny.“ „Posádka?“ Operátor se odmlčel. „Pravděpodobně... jedna osoba.“ Richard se zamračil. „Jedna? Na lodi této velikosti?“ „Ano.“ Na okamžik zavládlo ticho. Pak se z reproduktorů ozval klidný hlas. Nebyl přenášen rádiem. Objevil se současně ve všech přijímačích. „Nežádám o vstup. Žádám o rozhovor.“ Richard stiskl komunikační panel. „S kým chcete mluvit?“ Odpověď přišla okamžitě. „S Adamem Novákem.“
Ve stejné chvíli se v Městě ticha rozzářil Neralův přívěsek. Adam ucítil, jak se kov zahřívá. Na jeho povrchu se objevila nová rytina. Nebyl to symbol. Byly to souřadnice. „To je Země.“ řekla Lea. Neral přikývl. „Ano.“ „Loď ví, kde tě najde.“ Adam se obrátil k Avirak. „Mám tam jít?“ Avirak se na něj dlouze zadívala. Pak překvapila všechny. „Nevím.“ Adam zůstal stát. „Vy... nevíte?“ Avirak zavrtěla hlavou. „Kdybych rozhodla za tebe...“ Usmála se. „...pak by všechny Zkoušky ztratily smysl.“ Neral vstal. Opřel se o svou hůl. „Sedmá brána nikdy nehledala poslušné.“ Podíval se Adamovi do očí. „Hledala lidi, kteří dokážou nést důsledky vlastních rozhodnutí.“ Adam pomalu přikývl. „Pak půjdu.“ Ve stejném okamžiku se v laboratoři Prométheus rozezněl nový signál. Loď začala vysílat obraz. Na hlavní obrazovce se objevila jednoduchá místnost. Nebyla plná techniky. Uprostřed stál dřevěný stůl. Dvě židle. A konvice, z níž stoupala pára. Technici si nechápavě vyměnili pohledy. „To je všechno?“ Richard se pousmál. „Možná je to přesně to, co jsme potřebovali.“ Dveře místnosti se otevřely. Vstoupil starý muž. Měl šedý plášť. Krátké bílé vlasy. A laskavé oči.
Nebyl to Neral. Ale nesl stejný klid. Posadil se. Nalil čaj do dvou šálků. Pak se podíval přímo do kamery. „Přiveďte Adama. Na některé rozhovory se čeká celé věky.“ Na Zemi zavládlo napětí. Armády požadovaly loď zadržet. Politici chtěli vyslat ozbrojený doprovod. Vědci navrhovali další průzkum. Richard všechny vyslechl. Pak řekl: „Když někdo přiletí s otevřenou dlaní a my odpovíme sevřenou pěstí...“ Odmlčel se. „...pak první chybu uděláme my.“ Večer se Adam naposledy prošel po zahradách Města ticha. Avirak šla vedle něj. Dlouho oba mlčeli. Nakonec se Adam usmál. „Mám strach.“ Avirak se zastavila. „To je dobře.“ „Dobře?“ „Jen ten, kdo cítí strach, si uvědomuje, že na tom záleží.“ Položila mu ruku na rameno. „Odvaha není nepřítomnost strachu.“ „Odvaha je vykročit i přesto.“ Adam se podíval k hvězdám. Někde tam čekala osamělá loď. A na její palubě člověk, který znal jeho jméno. Člověk, kterého nikdy nepotkal. Nebo si to alespoň myslel. A právě tato cesta měla odpovědět na otázku, kterou si kladl od prvního dne svého setkání s
Avirak: Lze změnit budoucnost, aniž bychom zapomněli, kým jsme byli?