Kapitola XVII Odpověď Na palubě poutnické lodi zavládlo naprosté ticho

Klíčníkova otázka zůstala viset ve vzduchu. „Kdybys měl v ruce všechny klíče Sedmé brány... dokázal bys je nepoužít?“ Adam dlouho mlčel. Díval se na sedm kruhů vyrytých na kovovém klíči. Pak pomalu zavřel dlaň. „Nevím.“ řekl tiše. Nikdo nic neřekl. Richard očekával dlouhou přednášku. Lea čekala další zkoušku. Orin čekal, že Klíčník bude zklamaný. Místo toho se Klíčník usmál. „Výborně.“ Adam překvapeně zvedl hlavu. „Výborně?“ „Ano.“ Klíčník přikývl. „První člověk za velmi dlouhou dobu, který neodpověděl příliš rychle.“ Richard se zamyslel. „Takže správná odpověď neexistuje?“ „Existuje.“ odpověděl Klíčník. „Jen ji nelze vyslovit předem.“ Přešel k průzoru a zadíval se na Zemi. „Každé rozhodnutí je správné jen v určité chvíli.“ „A špatné ve chvíli jiné.“ Orin se pousmál. „To učil i Neral.“ Klíčník zavrtěl hlavou. „Ne.“ Na okamžik se odmlčel. „To učil už Zdroj.“ Všichni zůstali stát. To jméno zaznělo jen zřídka. A pokaždé mělo téměř posvátnou váhu. Klíčník pokračoval. „Vy všichni si myslíte, že Sedmá brána něco ukrývá.“ Podíval se na Richarda. „Ty si myslíš, že ukrývá poznání.“ Na Orina. „Ty věříš, že ukrývá odpovědnost.“ Na Avirak. „Ty se bojíš, že ukrývá chybu Prvních.“ Nakonec se podíval na Adama. „A ty?“ Adam chvíli přemýšlel. „Já... nevím, co ukrývá.“ „Ale začínám si myslet, že důležitější je, proč byla zavřená.“ Klíčník se pomalu usmál. Tentokrát poprvé opravdu. „Přesně proto tě Brána slyší.“ Vtom se celá loď lehce zachvěla. Na hvězdné mapě se rozsvítil nový bod. Nebyl označen souřadnicemi. Jen jediným slovem. DOMOV Richard nechápal. „Čí domov?“ Klíčník dlouho mlčel. Pak odpověděl. „Můj.“ „Tam je další klíč?“ zeptala se Lea. „Ne.“ „Tak co tam je?“ Klíčník se zadíval do prázdna. Jeho hlas zněl tiše. „Pravda, kterou jsem celý život skrýval.“ Avirak zbledla. „Ne...“

zašeptala. „To nemůžeš udělat.“ Klíčník se na ni podíval s laskavostí. „Musím.“ „Proč právě teď?“ „Protože někdo našel druhý klíč.“ Odmlčel se. „A protože ten, kdo je hledá, už není můj žák.“ Orin prudce vstal. „To znamená...“ Klíčník přikývl. „Ano.“ „Lovce klíčů nevede touha po moci.“ „Vede je někdo, koho jsem kdysi učil.“ V místnosti zavládlo ticho. Richard pomalu pronesl otázku, která všechny napadla. „Jak se jmenuje?“ Klíčník zavřel oči. Po dlouhé chvíli odpověděl. „Kael.“ To jméno neznal nikdo kromě Klíčníka. Přesto při jeho vyslovení zhasla světla na celé lodi. Jako by samotná loď poznala, že právě zaznělo jméno člověka, který může rozhodnout o osudu

Sedmé brány.

A daleko v temnotě vesmíru otevřel muž jménem Kael oči. Na stole před ním ležely dva Prastaré klíče. Pomalu přes ně přejel rukou. Pak se podíval do hvězd. A tiše pronesl: „Učiteli... tentokrát ty přijdeš za mnou.“