Kapitola XVIII Kael Na neznámé planetě panovalo šero

Nebe bylo zakryto prstenci černých mraků. Vítr se opíral do kamenných věží, které vypadaly starší než samotné hvězdy. Uprostřed rozlehlého sálu seděl muž. Před ním ležely dva Prastaré klíče. Jeden kovový. Druhý křišťálový. Nepokoušel se je spojit. Jen je pozoroval. Vešel mladý muž v tmavé uniformě. „Pane... naše průzkumné lodě potvrdily pohyb poutnické lodi.“ Kael ani nezvedl hlavu. „Vím.“ „Máme je sledovat?“ „Ne.“ odpověděl klidně. „Nech je přiletět.“ Mladík byl překvapen. „Nebudeme útočit?“ Kael se pousmál. „Když někoho nutíš silou, nikdy nezjistíš, kdo skutečně je.“ Mladík sklopil zrak. „Ano, pane.“ Jakmile odešel, Kael zůstal v sále sám. Pomalu vzal do ruky kovový klíč. „Pořád mě hledáš, učiteli...“ zašeptal. „A pořád si myslíš, že mě chceš zastavit.“ Na druhé straně galaxie seděl Klíčník mlčky. Adam si všiml, že se dívá do prázdna. Jako by slyšel slova, která nikdo jiný neslyšel. „Znáte ho od dětství?“ zeptal se. Klíčník přikývl. „Byl nejlepším žákem, jakého jsem kdy měl.“ „Tak proč odešel?“ Klíčník se usmál. „Protože se mnou přestal souhlasit.“ Richard nechápal. „To přece není důvod stát se nepřítelem.“ „Nestal se nepřítelem.“ odpověděl Klíčník. „Jen uvěřil jiné cestě.“ Orin tiše dodal: „Stejně jako kdysi Architekt a Avirak.“ Klíčník přikývl. „Ano.“ „Historie se neopakuje.“ Odmlčel se. „Ale lidé ano.“ Adam se zamračil. „Čemu Kael věří?“ Klíčník dlouho mlčel. Pak odpověděl. „Že galaxii nelze zachránit svobodou.“ „A čím?“ „Jistotou.“ Richard se opřel o stůl. „To zní rozumně.“ „Ano.“ řekl Klíčník. „Proto je tak nebezpečný.“ Na okamžik se v místnosti rozhostilo ticho. Klíčník pokračoval. „Kael viděl stovky válek.“ „Viděl civilizace, které se zničily vlastními rozhodnutími.“ „Došel k závěru, že svoboda je příčinou chaosu.“ „A co chce udělat?“ zeptala se Lea. Klíčník zavřel oči. „Otevřít Sedmou bránu.“ „Proč?“ „Protože věří, že za ní existuje síla, která dokáže navždy ukončit všechny konflikty.“ Adam se zadíval na oba nalezené klíče. „A vy tomu nevěříte?“ Klíčník se usmál. „Nevím, co je za Sedmou bránou.“ „Ale vím něco důležitějšího.“ „Co?“ „Každý, kdo chce navždy ukončit všechny konflikty...“ Odmlčel se. „...musí nejdřív ukončit možnost nesouhlasit.“ Richard pomalu přikývl. Pochopil. Nebyl to boj dobra se zlem. Byl to střet dvou představ o tom, jak zachránit civilizaci. Ve stejnou chvíli Kael vstal. Přešel k obrovskému oknu. Pod ním se rozprostíralo město. Nikde nebyl kouř. Nikde nebyla válka. Nikde nebyla chudoba. Všechno fungovalo dokonale. Lidé chodili ulicemi v naprostém klidu. Mladá žena se k němu přiblížila. „Naši občané jsou šťastní.“ Kael se zadíval dolů. „Ano.“ „Tak proč stále hledáte Sedmou bránu?“

Kael po dlouhé chvíli odpověděl. „Protože mír, který musím každý den hlídat... není skutečný mír.“ V jeho očích nebyla touha po moci. Byla v nich únava. Únava člověka, který už příliš dlouho nese odpovědnost za svět, jenž se bojí znovu upadnout do chaosu. A právě proto byl Kael tak nebezpečný. Nebyl tyran. Byl muž, který byl ochoten obětovat svobodu, pokud věřil, že tím zachrání miliardy životů. A Adam si poprvé uvědomil, že nejtěžší protivník není ten, kdo chce svět zničit. Nejtěžší je ten, kdo jej chce zachránit za každou cenu.