Kapitola XIX Rozhodnutí Na poutnické lodi nikdo dlouho nepromluvil

Kaelův příběh změnil atmosféru. Adam očekával nepřítele. Místo něj poznal člověka. Člověka, který se kdysi rozhodl, že už nikdy nedovolí galaxii opakovat stejné chyby. Richard Varga se zastavil u průzoru. „Kdybych neznal celý příběh...“ Odmlčel se. „...možná bych s Kaelem souhlasil.“ Klíčník přikývl. „Proto si ho tolik lidí vybralo.“ „Kolik?“ zeptala se Lea. „Více, než si myslíte.“ Orin doplnil: „Kael nikdy nikoho nenutil.“ „Ukazoval výsledky.“ „Světy bez hladu.“ „Bez válek.“ „Bez zločinu.“ „A pak položil jedinou otázku.“ Adam se podíval na Orina. „Jakou?“ Orin tiše odpověděl. „Kolik svobody jste ochotni obětovat, aby vaše děti už nikdy nemusely utíkat před válkou?“ Nikdo neodpověděl. Protože na takovou otázku neexistovala jednoduchá odpověď. Klíčník přešel ke hvězdné mapě. „Kael neudělal jedinou chybu.“ Všichni překvapeně zvedli hlavu.

„Zatím.“ Richard se zamračil. „Jaký je v tom rozdíl?“ „Obrovský.“ řekl Klíčník. „Člověk, který vědomě páchá zlo, se dá zastavit.“ Odmlčel se. „Ale člověk, který věří, že koná dobro... bude pokračovat, dokud ho někdo nepřesvědčí.“ Adam si vzpomněl na Nerala. Na Most. Na Průnik. Na všechny zkoušky. Najednou mu začaly dávat smysl. „Proto jsme se neučili bojovat.“ zašeptal. Klíčník se usmál. „Ano.“ „Učili jste se vést rozhovor s člověkem, kterého nelze porazit silou.“ Vtom se na palubě rozezněl jemný tón. Loď zachytila příchozí zprávu. Nebyla šifrovaná. Na obrazovce se objevila tvář Kaela. Poprvé ho viděli všichni. Byl mladší, než čekali. Klidný. V očích měl stejnou laskavost jako Klíčník. Jen hluboko pod ní se skrývala únava. „Učiteli.“ řekl Kael. „Přiveďte Adama.“ Na okamžik se odmlčel. „Nepřišel jsem bojovat.“ Klíčník mlčel. Kael pokračoval. „Jestli má rozhodnout budoucnost galaxie... ať ji neurčí ten, kdo drží více klíčů. Ať ji určí ten, kdo dokáže vyslechnout obě strany.“ Spojení skončilo. Richard se pomalu nadechl. „On nás zve na jednání.“ Klíčník přikývl. „Ano.“ „A když je to past?“ zeptala se Mira.

Klíčník se usmál. „Pak jsme celou dobu učili špatné věci.“ Adam se podíval na všechny kolem sebe. „Půjdu.“ „Sám?“ zeptala se Lea. Adam zavrtěl hlavou. „Ne.“ Podíval se na Richarda. „Potřebuji vědce.“ Pak na Avirak. „Potřebuji někoho, kdo pamatuje minulost.“ Nakonec se podíval na Klíčníka. „A potřebuji někoho, kdo rozumí odpovědnosti.“ Klíčník přikývl. „Dobře.“ Avirak se na Adama dlouze zadívala. „Víš, co je na tom nejzvláštnější?“ „Co?“ „Že jsi ani jednou neřekl, že potřebuješ vojáka.“ Adam se usmál. „Jestli se mýlí Neral, Arion, vy i Klíčník...“ Odmlčel se. „Pak nám žádná armáda nepomůže.“ Na vzdálené planetě Kael vypnul komunikační obrazovku. Vedle něj stála jeho nejbližší spolupracovnice. „Opravdu věříte, že přijdou?“ Kael se zadíval k obloze, kde pomalu vycházely dvě měsíce. „Ano.“ „Proč?“ Na jeho tváři se objevil slabý úsměv. „Protože Adam už pochopil první pravidlo Klíčníků.“ „Jaké?“ Kael tiše odpověděl: „Největší odvaha nespočívá v tom, že jdeš do bitvy. Největší odvaha je jít na rozhovor s člověkem, který může změnit celý tvůj svět.“ A tak byla domluvena schůzka, která neměla rozhodnout jen o osudu Sedmé brány. Měla rozhodnout o tom, zda bude budoucnost galaxie postavena na důvěře... ...nebo na strachu.