Kapitola XX Průnik Poutnická loď opustila oběžnou dráhu Země
Nemířila k žádné známé hvězdě. Nemířila ani do prostoru ovládaného Federací či Dominionem. Její cíl neležel na žádné mapě. Bylo to místo, které nepatřilo nikomu. „Říkáme mu Průnik.“ řekl Klíčník. Adam si vzpomněl na symbol dvou překrývajících se kruhů. „Neralův znak.“ Klíčník zavrtěl hlavou. „Ne.“ „Neral si jej pouze zvolil.“ Podíval se na hvězdnou mapu. „Ten symbol je mnohem starší než my všichni.“ Richard sledoval údaje na navigačním panelu. Počítače nedokázaly určit jejich polohu. Jako by vesmír kolem nich přestal mít souřadnice. „To není možné.“ zamumlal. Klíčník se pousmál. „Na některých místech není důležité, kde jsi.“ „Důležité je, proč jsi tam.“ Po několika hodinách letu se před lodí objevil zvláštní útvar. Nevypadal jako planeta. Ani jako hvězda. Připomínal dvě obrovské průsvitné sféry, které se částečně překrývaly. Přesně jako Neralův symbol. „To je...“ zašeptala Lea. „Průnik.“ odpověděl Orin. „Místo, kde se kdysi poprvé setkaly dvě civilizace, aniž by jedna chtěla ovládnout druhou.“ Loď vplula do středu obou sfér. Najednou zmizely všechny hvězdy. Venku nebyla tma. Ani světlo. Jen klid. Tak hluboký, že Richard přestal vnímat vlastní dech. Uprostřed prostoru se vznášela jediná stavba. Nebyla velká. Byla jednoduchá. Kamenný pavilon otevřený ze všech stran. Uprostřed stál kulatý stůl. Pět prázdných křesel. „Jen pět?“ zeptal se Adam.
Klíčník přikývl. „Protože víc hlasů by se změnilo ve shromáždění.“ Usmál se. „A dějiny nikdy nemění dav.“ „Mění je lidé, kteří si dokážou naslouchat.“ Na druhé straně pavilonu se otevřely dveře. Vešel Kael. Byl sám. Bez stráže. Bez zbraně. Stejně jako oni. Na okamžik se oba muži jen dívali jeden na druhého. Klíčník udělal několik kroků vpřed. Kael také. Zastavili se necelý metr od sebe. „Rád tě zase vidím.“ řekl Klíčník. Kael se slabě usmál. „Já bych byl raději, kdybychom se nikdy nemuseli znovu setkat.“ „To bych si přál také.“ odpověděl Klíčník. Nikdo z přítomných nečekal tak obyčejný začátek. Po tisících let odloučení nezazněly výčitky. Ani hněv. Jen únava. Kael se podíval na Adama. „Tak ty jsi ten člověk.“ Adam přikývl. „Asi ano.“ „Nevíš, proč jsi byl vybrán?“ „Nevím.“ Kael se usmál. „Dobře.“ Pak se posadil. „Máme něco společného.“ Richard překvapeně vzhlédl. „Ani já nikdy nevěděl, proč si Klíčník vybral právě mě.“ Klíčník tiše opravil jeho slova. „Nevybral.“ Kael se pousmál. „Vidíš?“ Podíval se na Adama. „Pořád mě opravuje.“ V pavilonu se ozval tichý smích.
Napětí na okamžik zmizelo. Pak Kael položil na stůl oba Prastaré klíče. Klíčník vytáhl třetí. Nikdo se jich nedotkl. Ležely vedle sebe. Tři ze sedmi. Kael se zadíval přímo na Adama. Jeho hlas byl klidný. „Nechci po tobě, abys rozhodl, kdo z nás má pravdu.“ Odmlčel se. „Chci po tobě něco mnohem těžšího.“ „Co?“ Kael se opřel o stůl. „Najdi chybu v mém uvažování.“ V pavilonu zavládlo naprosté ticho. Adam pochopil, že to není debata. Není to soud. A není to vyjednávání. Je to zkouška, na kterou ho připravovaly všechny předchozí cesty – zkouška naslouchání,
pochopení a odvahy říci pravdu i člověku, kterého si váží. A právě tady začne rozhovor, který může změnit budoucnost celé galaxie.