Kapitola XXII Volba Klíčů Bílé světlo pomalu pohasínalo

Tři Prastaré klíče zůstaly ležet na stole. Nepohnuly se. Jako by samy čekaly. Ne na rozkaz. Na rozhodnutí. Adam ustoupil o krok. „Ne.“ řekl tiše. „To musí být omyl.“ Klíčník se na něj dlouze zadíval. „Proč si to myslíš?“ „Protože nejsem výjimečný.“ Kael se pousmál. „To samé jsem kdysi řekl i já.“ Adam zavrtěl hlavou. „Neumím vést galaxii.“ „Neumím rozhodovat o miliardách životů.“ „Nejsem Strážce.“ „Nejsem Klíčník.“ V pavilonu zavládlo ticho. Pak Avirak udělala několik kroků k Adamovi. Poprvé od jejich setkání se před ním lehce uklonila. Richard nevěřil vlastním očím. „Co to děláte?“ Avirak zvedla hlavu. „Prokazuji úctu.“ „Proč jemu?“ Avirak odpověděla klidně. „Protože poprvé od chvíle, kdy vznikly Brány, někdo odmítl moc dřív, než poznal, co mu může

dát.“

Klíčník přikývl. „A právě proto tě klíče poznaly.“ Adam se podíval na tři artefakty. „Já je nechci.“ Hlas, který před chvílí promluvil, zazněl znovu. Tentokrát tišeji. „To víme.“ Všichni ztuhli. „Proto jsme tě oslovili.“ Richard se rozhlížel. „Kdo jste?“ Nikdo neodpověděl. Jen světlo kolem klíčů začalo vytvářet obraz. Ne člověka. Ne bytosti. Spíš proud nesčetných drobných světelných částic. Jako kdyby spolu mluvily miliony hlasů. Klíčník poklekl. Orin udělal totéž. Avirak také. Adam zůstal stát. Ne z neúcty. Nevěděl, co má udělat. Světelná bytost se obrátila přímo k němu. „Neklekej.“ Adam zůstal stát. „Nikdy jsme nehledali ty, kteří se sklánějí. Hledali jsme ty, kteří se nebojí stát zpříma.“ Richard téměř přestal dýchat. „Vy jste... Zdroj?“ Světlo se lehce zavlnilo. „Ne.“ Krátká odmlka. „Jsme jeho Paměť.“ Avirak zavřela oči. Po miliardách let konečně pochopila. Zdroj nikdy nezmizel beze stopy. Nechal po sobě něco mnohem cennějšího. Paměť všech rozhodnutí. Paměť pokračovala. „Každá civilizace hledala naši sílu. Jen málokterá hledala naše chyby.“ Kael pomalu vstal. „Takže i Zdroj chyboval?“ Na okamžik zavládlo dlouhé ticho. Pak zazněla odpověď. „Ano.“ Všichni mlčeli. „Naší největší chybou bylo, že jsme příliš dlouho věřili, že jednou nalezneme dokonalé řešení.“ Klíčník se smutně usmál. „Proto jste vytvořili Brány.“ „Ano.“ „A klíče.“ „Ano.“ „A Strážce.“ „Ano.“ Adam udělal krok vpřed. „A co je za Sedmou bránou?“ Světlo se na okamžik zastavilo. Pak odpovědělo.

„Ne odpověď.“ Krátká odmlka. „Další otázka.“ V pavilonu zavládlo hluboké ticho. Richard se pousmál. „To je vlastně logické.“ Adam se usmál také. „Takže celou dobu hledáme dveře...“ Podíval se na světelnou Paměť. „...které nevedou ke konci cesty.“ „Správně.“ Pak se světlo začalo pomalu rozplývat. Než zmizelo docela, zazněla poslední věta. „Nespěchejte Sedmou bránu otevřít. Nejprve zjistěte, proč se někdo tolik bojí, aby zůstala zavřená.“ Světlo pohaslo. Tři klíče zůstaly nehybně ležet na stole. Ale tentokrát už všichni věděli, že nejde o závod za pokladem. Šlo o hledání pravdy. A pravda bývá často mnohem nebezpečnější než jakákoli zbraň.