Kapitola XXVI Zahrada naděje Kamenné schodiště vedlo hluboko pod povrch planety

Nebyl tam chlad. Ani vlhko. Ve vzduchu byla cítit vůně lesa po letním dešti. Každý krok jako by odstraňoval tíhu, kterou si všichni nesli z dlouhé cesty. Po několika minutách se chodba otevřela. Před nimi se rozprostíral obrovský podzemní prostor. Nevypadal jako jeskyně. Byla to zahrada. Rostly zde stromy, které nikdo neznal. Potůčky protékaly mezi kameny. Nad jezírkem poletovali drobní tvorové zářící jemným modrým světlem. Richard se rozhlížel v němém úžasu. „Tohle není možné...“ Klíčník se pousmál. „Naopak.“ „Tohle je to nejpřirozenější místo v celé galaxii.“ Uprostřed zahrady rostl jediný mohutný strom. Byl vyšší než všechny ostatní. Jeho kmen měl stříbrnou kůru. Koruna zářila tisíci zlatých listů. Každý list jemně zvonil, když se ho dotkl vánek. Adam se zastavil. „Ten strom...“ Avirak přikývla. „Nikdy jsem ho neviděla.“ „Ale říkala jste, že Elena vytvořila tuto planetu.“ „Ano.“ Avirak se zadívala na strom. „O tomhle mi nikdy neřekla.“ Klíčník pomalu přistoupil ke kmeni. Položil na něj dlaň. Strom se rozzářil. Na jeho kůře se začala objevovat slova. Nebyla vytesaná. Rostla jako letokruhy. „Každé rozhodnutí je semínko. Každé semínko jednou vyroste. Otázkou není, zda ponese ovoce. Otázkou je, komu poskytne stín.“ Adam vytáhl semínko s nápisem NADĚJE. Ve chvíli, kdy se přiblížil ke stromu, semínko se lehce zahřálo. Pak se samo rozpadlo na drobné světelné částečky. Ty se snesly ke kořenům stromu. Celá zahrada se rozzářila. Ze země začalo vyrůstat sedm malých výhonků. Každý jiného odstínu. Lea je začala počítat. „Jeden... dva... tři...“ Pak se zarazila. „Je jich osm.“ Všichni se podívali blíž. Osmý výhonek byl téměř průhledný. Na první pohled vypadal slabší než ostatní. Přesto z něj vyzařovalo nejsilnější světlo. Richard se zamračil. „Co představují?“ Klíčník se dlouze zadíval na malé rostliny. „Sedm cest, které mohou změnit galaxii.“ Pak ukázal na osmý výhonek. „A jednu, kterou si musí každá generace vytvořit sama.“ Vtom se celý prostor zachvěl. Ne prudce. Spíš jako když se probouzí někdo, kdo velmi dlouho spal. Ze středu jezírka začala pomalu vystupovat kamenná deska. Na jejím povrchu byla mapa. Nebyla to mapa hvězd. Byla to mapa Sedmi bran. Ale tentokrát na ní nebyla jen jejich poloha. Byly mezi nimi vyznačeny cesty. Richard nevěřil vlastním očím. „Brány nikdy nebyly oddělené...“ „Ne.“ odpověděla Avirak. „Byly součástí jediné cesty.“ Adam se zadíval na poslední symbol uprostřed mapy. Nebyla to Brána. Byl to strom. Stejný, pod kterým právě stáli. Pod symbolem bylo vyryto jediné slovo. ZAČÁTEK „To nedává smysl.“ řekl Richard. „Jsme přece na konci hledání.“

Klíčník se usmál. „To si myslí každý poutník.“ Pak položil ruku na Adamovo rameno. „A právě tehdy zjistí, že celou dobu teprve přicházel na začátek.“ V tom okamžiku se z hlubin planety ozval hluboký, melodický tón. Stejný tón se současně rozezněl u všech Sedmi bran v celé galaxii. A poprvé po miliardách let se všechny Brány probudily zároveň. Nikdo je neotevřel. Ale všechny začaly čekat. Jako by věděly, že jejich skutečný příběh právě začíná.