Kapitola XXV Poslední dopis Nikdo nepochyboval

Další cesta vedla do soustavy ELENA. Ne za zbraní. Ne za klíčem. Za dopisem. Richard Varga se tomu stále snažil uvěřit. „Celá galaxie hledá artefakty...“ Podíval se na Avirak. „...a my letíme pro dopis.“ Avirak se usmála. „Právě proto máme naději.“ Poutnická loď změnila kurz. Tentokrát nebylo potřeba zadávat souřadnice. Hvězdná mapa sama ukazovala cestu. Jakoby ji vedla nějaká dávná vzpomínka. Po několika dnech letu se před nimi objevila neobyčejná hvězda. Nebyla žlutá. Ani modrá. Její světlo mělo jemný zlatobílý odstín. Působila klidně. Téměř živě. „To je soustava Elena.“ řekl Klíčník. „Nikdo sem nepřiletěl více než tři miliony let.“ Richard nechápal. „Jak mohla zůstat utajená?“ Orin odpověděl. „Protože ji nehledaly přístroje.“ „Muselo ji hledat svědomí.“ Adam se pousmál. „To zní jako Neral.“ „Ano.“ řekl Klíčník. „Právě on ji pomáhal ukrýt.“ Loď se přiblížila ke hvězdě. Přístroje začaly hlásit nemožné údaje. „Uvnitř hvězdy je dutina.“ zašeptala Lea. Richard okamžitě zavrtěl hlavou. „To odporuje všem fyzikálním zákonům.“ Klíčník klidně odpověděl. „Ne.“ „Jen zákonům, které zatím znáte.“ Zlaté světlo hvězdy se pomalu rozdělilo. Vznikla úzká cesta. Loď vplula dovnitř. Nikdo nebyl připraven na to, co uviděli. Uvnitř hvězdy nebyl oheň. Nebyla plazma. Rozprostíralo se tam klidné nebe. Uprostřed se vznášela malá zelená planeta. Na jejím povrchu rostly lesy. Tekly řeky. A uprostřed jedné louky stál jediný dům. Adam nevěřícně vydechl. „Tohle vytvořili První?“ Avirak pomalu zavrtěla hlavou. „Ne.“ „Tak kdo?“ Její hlas byl sotva slyšet. „Elena.“ Loď přistála nedaleko domu. Nikdo nespěchal. Jako by se všichni báli narušit posvátné ticho. Dům byl malý. Dřevěný. Přesně takový, jaké lidé stavěli před tisíci lety. Na verandě stálo houpací křeslo. Vedle něj hrnek. Jako by jeho majitel odešel teprve před chvílí. Adam otevřel dveře. Uvnitř nebyl žádný nábytek. Jen stůl. A na něm obálka. Na zažloutlém papíře bylo napsáno jediné jméno.

Avirak Avirace se roztřásly ruce. Po velmi dlouhé době váhala. Pak obálku opatrně otevřela. Uvnitř byl jediný list. Psaný lidským rukopisem. Začala číst nahlas. „Milá Avirak, jestli čteš tento dopis, znamená to, že jsi znovu uvěřila lidem. Jestli ano, pak jsem se nemýlila.“ Avirak se na okamžik odmlčela. Hlas se jí zachvěl. Pokračovala. „Jednou budeš mít možnost odstranit všechnu bolest. Neudělej to. Ne proto, že je bolest dobrá. Ale proto, že bez možnosti trpět by nikdo nemohl skutečně zvolit dobro.“ Richard pomalu zavřel oči. Nikdy neslyšel jednodušší větu s hlubším významem. Avirak četla dál. „A ještě něco. Jestli jednou přijde člověk, který nebude hledat moc, ale porozumění... svěř mu to, co jsi nikdy nesvěřila ani sobě.“ Avirak přestala číst. V obálce zůstal ještě jeden malý předmět. Nebyl to klíč. Nebyl to krystal. Bylo to obyčejné semínko. Adam nechápal. „To je všechno?“ Klíčník se usmál. „Ne.“ „To je začátek.“ Na zadní straně semínka bylo vyryto jediné slovo. NADĚJE Ve stejném okamžiku se celá planeta lehce zachvěla. Pod domem se pomalu otevřel skrytý kamenný průchod vedoucí hluboko do podzemí. Z jeho nitra přicházelo měkké bílé světlo. Avirak se podívala na Adama. „Elena nám nezanechala odpověď.“ Odmlčela se a usmála. „Nechala nám cestu.“ A výprava vykročila do hlubin planety, kde na ni čekalo tajemství, které Elena ukryla nejen před

celou galaxií... ...ale kdysi i před samotnou Avirak.