Kapitola XXIV Odkaz Eleny V pavilonu nikdo nepromluvil

Jméno Elena viselo ve vzduchu jako dávno zapomenutá vzpomínka. Avirak stála nehybně. Po miliardách let se v jejích očích znovu objevil smutek. Adam k ní pomalu přistoupil. „Nikdy jste mi o ní nevyprávěla.“ Avirak se slabě usmála. „Protože jsem si myslela, že ten příběh skončil.“ „Kdo byla?“

Avirak zavřela oči. Před pavilonem se začal vytvářet obraz. Nebyl to hologram. Byla to vzpomínka. Malá modrá planeta. Země. Před více než čtyřmi tisíci lety. Na horské louce seděla mladá žena. Vedle ní klečela Avirak. Tehdy ještě ne jako Strážkyně. Jen jako poutnice. „Byla nemocná.“ zašeptala Avirak. „Věděla, že jí zbývá jen několik dnů života.“ Adam nechápal. „A vy jste ji nedokázala uzdravit?“ Avirak pomalu zavrtěla hlavou. „Dokázala.“ Všichni překvapeně vzhlédli. „Ale ona mi to nedovolila.“ Richard nechápal. „Proč by někdo odmítl život?“ Ve vzpomínce se Elena usmála. Podívala se na Avirak. „Jestli odstraníš každou bolest... lidé se nikdy nenaučí soucitu.“ Avirak tehdy mlčela. Nechápala. Elena pokračovala. „Největší dar není žít navždy.“ Položila ruku na zem. „Největší dar je vědět, že náš čas je omezený... a přesto se rozhodnout milovat.“ Vzpomínka zmizela. V pavilonu nikdo nedokázal promluvit. Kael si tiše povzdechl. „Tak proto jste se změnila...“ Avirak přikývla. „Ano.“ „Do té doby jsem věřila, že dokonalost znamená odstranit utrpení.“ Odmlčela se. „Elena mě naučila, že utrpení nesmí být cílem... ale ani všechno utrpení nelze vymazat, aniž

bychom změnili samotnou podstatu

života.“

Klíčník se pousmál. „Neral o ní často mluvil.“ Adam překvapeně vzhlédl.

„Neral ji znal?“ „Nikdy ji nepotkal.“ odpověděl Klíčník. „Ale znal její příběh.“ Richard pomalu přešel ke hvězdné mapě. Jméno ELENA stále zářilo. Najednou si všiml něčeho zvláštního. Nebyl to bod. Byla to soustava. Sedm malých hvězd obklopovalo osmou. „To není náhoda...“ zašeptal. Klíčník přikývl. „Ne.“ „Někdo po ní pojmenoval celý hvězdný systém.“ „Kdo?“ zeptal se Adam. Klíčník se podíval na Avirak. Ta jen tiše odpověděla. „Já.“ Nikdo nic neřekl. Avirak pokračovala. „Slíbila jsem jí, že pokud někdy galaxie zapomene, proč je soucit důležitý...“ Podívala se na zářící soustavu. „...jednou ji znovu připomenu.“ Vtom se hvězdná mapa změnila. Soustava ELENA začala vysílat slabý puls. Nebyl to nouzový signál. Nebyl to ani pozdrav. Byly to souřadnice. Orin zbledl. „To není možné.“ „Co se děje?“ zeptal se Adam. Orin ukázal na mapu. „Signál nevychází ze soustavy.“ Odmlčel se. „Přichází z planety ukryté uvnitř její hvězdy.“ Richard nevěřil vlastním očím. „Uvnitř hvězdy nemůže existovat planeta.“ Klíčník se usmál. „Správně.“ „Nemůže.“ Krátce se odmlčel. „Pokud ji tam někdo neukryl.“ V pavilonu zavládlo napětí. Adam se podíval na Avirak. „Co je na té planetě?“ Avirak dlouho mlčela. Pak téměř neslyšně odpověděla. „Poslední dopis Eleny.“ A v tu chvíli všichni pochopili, že jejich další cesta nebude za dalším klíčem. Povede za obyčejným lidským dopisem, který mohl obsahovat odpověď na otázku, již hledala

celá galaxie po miliony let.