Kapitola XXVIII Poslední zkouška Po odchodu světelných Strážců zůstala Zahrada naděje tichá
Vítr si pohrával se zlatými listy stromu. Jejich jemný šum připomínal vzdálené hlasy. Jako by všechny generace, které kdy žily, šeptaly jediné slovo. Pokračujte. Adam se obrátil ke Klíčníkovi. „Je tedy konec?“ Klíčník se tiše zasmál. „Tohle je otázka, kterou pokládá každý poutník.“ Podíval se vzhůru. „A odpověď je vždy stejná.“ „Jaká?“ „Konec jedné cesty je začátkem odpovědnosti.“ Najednou se osmý výhonek u stromu prudce rozzářil. Nebyl větší. Nebyl silnější. Jen začal vydávat zvláštní tep. Stejný rytmus, jaký měl Adamův přívěsek. Avirak zpozorněla. „To není možné...“ Richard přistoupil blíž. „Co se děje?“ Klíčník se zadíval na výhonek. Jeho tvář zvážněla. „Probouzí se.“ „Co?“ „Poslední zkouška.“ Vtom se prostor kolem Adama rozplynul. Neucítil bolest. Ani pád. Najednou stál na úplně jiném místě. Nebyl tam vesmír. Nebyly tam hvězdy. Jen obyčejná lavička pod starým dubem. Na ní seděl starší muž. V klobouku. S rybářským prutem opřeným vedle sebe. Usmíval se. „Posaď se.“ řekl. Adam se rozhlédl. „Kde jsem?“ „Tam, kde se dělají ta nejdůležitější rozhodnutí.“ Adam si sedl vedle něj. Chvíli oba mlčeli. Před nimi se třpytila klidná hladina rybníka. Muž se usmál. „Víš, proč jsi uspěl ve všech zkouškách?“ Adam zavrtěl hlavou. „Nevím.“ „Protože ses nikdy nesnažil být hrdinou.“
Po chvíli ticha muž hodil do vody malý kamínek. Po hladině se rozběhly kruhy. „Podívej.“ řekl. „Kolik kruhů udělal?“ „Spoustu.“ „A který byl nejdůležitější?“ Adam se zamyslel. Pak se usmál. „První.“ Muž zavrtěl hlavou. „Ne.“ „Tak poslední?“ „Také ne.“ Muž se zadíval na hladinu. „Důležitý byl kamínek.“ Adam chvíli přemýšlel. Pak pochopil. „Bez něj by nebyly žádné kruhy.“ Muž přikývl. „Přesně tak.“ „Každé rozhodnutí je jako kamínek.“ „Nikdy nevíš, kam až jeho kruhy doputují.“ Adam dlouho mlčel. Pak položil otázku, která ho trápila od začátku. „Kdo jste?“ Starý muž se usmál. V očích měl zvláštní klid. „Jen obyčejný člověk.“ „To není pravda.“ Muž pomalu vstal. Podal Adamovi malý oblý kámen. Byl úplně obyčejný. Na jedné straně bylo vyryto jediné slovo. DŮVĚRA „Tohle je poslední klíč?“ zeptal se Adam. Muž zavrtěl hlavou. „Ne.“ „Je to připomínka.“ „Čeho?“ „Že každá civilizace stojí nebo padá na tom, jestli si její lidé ještě dokážou věřit.“ V tu chvíli se svět kolem začal rozplývat. Lavička.
Rybník. Dub. Všechno mizelo. Než obraz zmizel docela, starý muž ještě tiše řekl: „Až se jednou budeš rozhodovat mezi pravdou a vítězstvím... vyber si pravdu. Jen ta totiž dokáže přežít každé vítězství.“ Adam otevřel oči. Stál opět v Zahradě naděje. V dlani svíral malý kamínek se slovem DŮVĚRA. Klíčník se na něj dlouze zadíval. Pak se pomalu usmál. „Ano...“ zašeptal. „Teď už jsi připraven.“ A nad celou galaxií se poprvé po miliardách let rozsvítilo osm světelných drah, které spojily
všech Sedm bran v jedinou síť. Nebyly vytvořeny proto, aby oddělovaly světy. Byly vytvořeny proto, aby je spojovaly.