Kapitola XXIX Otevřené nebe Osm světelných drah se rozprostřelo napříč galaxií
Nebyly oslnivé. Nebyly hrozivé. Připomínaly jemné zlaté nitě, které spojovaly vzdálené světy. Poprvé od vzniku Bran nebyla galaxie rozdělena. Byla propojena. Na Zemi lidé vyšli ven z domů. Nikdo jim neřekl proč. Jen cítili, že se něco změnilo. Astronomové sledovali nové obrazce na obloze. Děti ukazovaly prstem ke hvězdám. Staří lidé se usmívali, aniž věděli proč. Ve Federaci zasedala Galaktická rada. Poprvé za tisíce let nikdo nehovořil o zbraních. Na stole ležela jediná otázka. Jak máme žít ve světě, kde už nás Brány nerozdělují, ale spojují? V Dominionu vydal Vorak překvapivý rozkaz. „Zastavte výrobu nové bitevní flotily.“ Důstojníci nevěřili vlastním uším. „Pane... proč?“ Vorak se podíval na hvězdnou mapu. „Protože válku lze vyhrát loděmi.“
Odmlčel se. „Ale mír ne.“ Kael stál na balkoně svého města. Dva nalezené klíče ležely před ním. Pomalu je zvedl. Dlouho si je prohlížel. Pak je položil do dřevěné schránky. Schránku zavřel. A zamkl. Jeho spolupracovnice překvapeně vzhlédla. „Nebudeme pokračovat?“ Kael zavrtěl hlavou. „Budeme.“ Usmál se. „Jen jiným způsobem.“ V Zahradě naděje se Klíčník obrátil k Adamovi. „Můj úkol skončil.“ Adam zavrtěl hlavou. „Ne.“ „Teď vás budeme potřebovat víc než kdy dřív.“ Klíčník se usmál. „To je právě ta chyba.“ „Jaká?“ „Že hledáte vůdce.“ Položil Adamovi ruku na rameno. „Přitom potřebujete učitele.“ Avirak se zadívala na oblohu. Po miliardách let poprvé necítila tíhu Strážkyně. Brány už nebyly jejím břemenem. Byly odpovědností všech. Vtom se znovu objevila Paměť Zdroje. Tentokrát jen na okamžik. „První část cesty skončila.“ Krátká odmlka. „Nyní začne ta těžší.“ Richard se usmál. „To už mě nepřekvapuje.“ Paměť pokračovala. „Brány byly zkouškou jednotlivců.“ „Budoucnost bude zkouškou civilizací.“ Světlo pomalu mizelo. Než se rozplynulo docela, zazněla poslední věta. „Nezapomeňte. Největší síla nevzniká z moci.
Vzniká z důvěry.“ Všichni mlčky stáli pod Stromem naděje. Adam sevřel v dlani kamínek se slovem DŮVĚRA. Uvědomil si, že právě ten nejprostší předmět z celé jejich cesty měl možná největší cenu. Daleko odtud se na Zemi rozednívalo. Lidé vstávali do nového dne. Většina z nich netušila, co se odehrálo mezi hvězdami. Přesto se jejich budoucnost právě změnila. Ne proto, že někdo otevřel Prastarou bránu. Ale proto, že několik bytostí z různých světů dokázalo usednout ke společnému stolu a
naslouchat si. A tak skončila první velká etapa příběhu. Ne vítězstvím jedné strany. Ne porážkou druhé. Ale pochopením, že skutečná budoucnost galaxie nebude postavena na tom, kdo drží klíče. Bude postavena na tom, kdo dokáže otevřít své srdce i těm, s nimiž nesouhlasí. Konec první části Knihy VI. Druhá část