Kapitola XXXII První projev Galaktická rada sídlila na stanici Concordia

Nebyla postavena žádnou jedinou civilizací. Každý národ, který se stal členem Rady, přidal jeden kámen do jejích základů. Po miliony let rostla. Stejně jako rostla důvěra mezi světy. Adam vystoupil z transportní lodi. Vedle něj šli Richard Varga, Avirak a Seris. Na konci přistávacího mola stál Kael. Tentokrát bez dlouhého pláště. Bez hodností. Jen jako jeden z delegátů. Kael se usmál. „Vítej na Concordii.“ Podal Adamovi ruku. „Od této chvíle nejsi jen člověkem.“ Adam překvapeně vzhlédl. Kael dokončil větu. „Jsi hlasem světa.“ V obrovském sále Galaktické rady už seděli zástupci stovek civilizací. Někteří měli lidskou podobu. Jiní připomínali bytosti z vody, světla nebo živých krystalů. Přesto všichni ztichli, když vstoupila delegace Země. Předseda Rady pomalu vstal. „Po více než čtyřech miliardách let existence našeho společenství...“ Odmlčel se. „...vítáme nového člena.“

Celý sál povstal. Ne na počest Adama. Na počest lidstva. Adam cítil, jak se mu sevřelo hrdlo. Nikdy si nepředstavoval, že obyčejný člověk ze Země bude jednou stát před tolika světy. Předseda pokynul. „Ambasadore Země.“ „Řečnický pult je váš.“ Adam pomalu přešel doprostřed sálu. Položil na pult dřevěné pero od Avirak. Na okamžik zavřel oči. Pak promluvil. „Děkuji.“ Odmlčel se. „Nevím, jestli jsem ten nejlepší člověk, který tu dnes mohl stát.“ „Ale vím, že jsem člověk.“ V sále panovalo naprosté ticho. „Naše civilizace udělala mnoho chyb.“ „Vedli jsme války.“ „Ničili jsme vlastní svět.“ „Rozdělovali jsme se podle hranic, víry i jazyka.“ Podíval se po delegátech. „A přesto jsme se nikdy nepřestali učit.“ Seris se usmála. Kael mlčky přikývl. Adam pokračoval. „Nepřicházíme vás učit.“ „Nepřicházíme vás zachraňovat.“ „Nepřicházíme ani prosit o pomoc.“ Na okamžik se odmlčel. Pak pronesl větu, která se později stala součástí dějin. „Přicházíme se učit společně s vámi.“ V sále zavládlo hluboké ticho. Pak se ozval potlesk. Ne hlasitý. Ale dlouhý. Upřímný. Avirak zavřela oči. Vzpomněla si na Elenu. Na Nerala. Na Ariona. Na všechny, kteří věřili, že jednou přijde chvíle, kdy lidstvo nebude chtít být nejmocnější. Jen bude chtít být dobrým sousedem mezi hvězdami. Po skončení projevu přišel k Adamovi předseda Rady.

Do rukou mu předal malý průsvitný krystal. „Tento krystal dostává každý nový svět.“ Adam si jej prohlédl. Byl úplně prázdný. „Nic v něm není.“ řekl překvapeně. Předseda se usmál. „Právě proto je tak cenný.“ „Proč?“ „Protože jeho obsah vytvoříte vy.“ Adam pomalu sevřel krystal v dlani. Pochopil. Každá civilizace dostala na začátku prázdnou kroniku. To, co do ní zapíše, záleží jen na ní. Ve stejné chvíli se na vzdáleném okraji galaxie rozsvítil neznámý maják. Nebyl postaven Federací. Ani Dominionem. Ani Prvními. Jeho signál putoval temnotou směrem ke galaxiím, které dosud nikdo nepoznal. A po miliardách let poprvé nesl jednoduchou zprávu: „Jsou připraveni.“ Nikdo v Galaktické radě netušil, že právě tato zpráva zahájila další etapu dějin. Protože zatímco lidstvo teprve vstoupilo mezi hvězdy... něco mnohem staršího se právě vydalo na cestu k nim.