Kapitola XXXIV Ti před Zdrojem V sále Galaktické rady nikdo ani nedýchal

Na hlavní obrazovce stále svítila jediná věta. „Zdroj nebyl první.“ Richard Varga si ji četl znovu a znovu. Jeho vědecký svět se právě zhroutil. Pokud byla pravdivá, pak všechny dosavadní teorie o vzniku života, civilizací i samotného Zdroje představovaly jen nepatrný zlomek skutečnosti. Adam se otočil ke Klíčníkovi.

„Věděl jste to?“ Klíčník pomalu zavrtěl hlavou. „Ne.“ „Jen jsem doufal, že už nikdy nebudu muset hledat odpověď.“ Na obrazovce se světelné bytosti pomalu přibližovaly. Nepůsobily hrozivě. Nepůsobily ani přátelsky. Byly prostě... jiné. Jejich pohyb připomínal proudění řeky. Nepoužívaly motory. Nepotřebovaly zbraně. Jako by byly samotnou součástí prostoru. Seris tiše zašeptala. „Jak staré mohou být?“ Nikdo neodpověděl. Pak se znovu ozval jejich hlas. Tentokrát byl jemnější. „Nebojte se nás.“ Krátká odmlka. „My jsme se báli vás.“ V sále to zašumělo. Richard překvapeně vzhlédl. „Nás?“ Odpověď přišla okamžitě. „Každá mladá civilizace jednou získá možnost tvořit stejně jako Zdroj.“ „Jen málokterá se naučí, kdy netvořit.“ Adam sevřel v dlani kamínek DŮVĚRA. Najednou si vzpomněl na všechna slova Klíčníka. Na Sedmou bránu. Na Elenu. Na Nerala. Na otázku, zda dokáže držet všechny klíče... a nepoužít je. Všechno do sebe začínalo zapadat. Kael vystoupil dopředu. „Kdo jste?“ Na obrazovce se objevila nová světelná vlna. Tentokrát získala obrys postavy. Nebyla lidská. Přesto působila podivně známým dojmem. „Jsme Zahradníci.“ Avirak zbledla. To slovo nikdy neslyšela. A přesto cítila, že ho zná. Jako dávnou vzpomínku ukrytou hluboko ve své mysli. „Co jste vytvořili?“ zeptal se Richard. Odpověď byla prostá. „Ne život.“ Krátká odmlka. „Možnost života.“ Richardovi proběhl mráz po zádech. „Takže Zdroj...“ „Zdroj byl prvním z těch, kteří se naučili pečovat místo vládnout.“ Klíčník sklopil hlavu. Po tisících let pochopil, proč Zdroj nikdy nechtěl být uctíván. Protože sám byl kdysi žákem. Na celé Concordii panovalo naprosté ticho. Pak Adam položil otázku, která překvapila všechny. „Proč jste přišli právě teď?“ Světelná bytost se na okamžik zastavila. „Protože jste poprvé otevřeli cestu bez války.“ Další věta zazněla ještě tišeji. „A protože někdo jiný se právě pokouší otevřít jinou.“ Na hlavní hvězdné mapě se náhle objevila rudá záře. Ne v jejich galaxii. Daleko za její hranicí. Tam, kde dosud nikdo nikdy necestoval. Operátoři začali rychle analyzovat data. Po chvíli jeden z nich zbledl. „To není přirozený jev.“ „Co je to?“ zeptal se předseda Rady. Operátor polkl. „Někdo právě otevírá bránu mezi dvěma vesmíry.“ Všichni ztichli. Klíčník pomalu zavřel oči. Avirak se podívala na Adama. Kael sevřel opěradlo svého křesla. A světelná bytost Zahradníků pronesla větu, která zahájila novou epochu: „Vaše galaxie už není sama. A tentokrát nebude zkouškou, co dokážete vytvořit... ...ale koho se rozhodnete vpustit dovnitř.“