Kapitola XXXV Brána mezi vesmíry V Galaktické radě zavládlo naprosté ticho

Na obrovské hvězdné mapě zářil rudý bod.

Nebyl v jejich galaxii. Nebyl ani v žádné známé kupě galaxií. Nacházel se za hranicí prostoru, kam nikdy nedosáhla jediná výprava. Richard Varga sledoval proudící data. „To není červí díra.“ zašeptal. „Ani hyperprostorová trhlina.“ „Co tedy?“ zeptal se Adam. Richard pomalu zavřel oči. „Nevím.“ „A poprvé v životě mě to těší.“ Světelná bytost Zahradníků přistoupila blíž. Její hlas byl klidný. „Každý vesmír má své Brány.“ „Jen málokterý pochopí, proč vznikly.“ Kael vystoupil dopředu. „Myslel jsem, že Sedm bran je jedinečných.“ „Nejsou.“ odpověděli Zahradníci. „Jsou jen jednou větví mnohem větší sítě.“ Avirak pomalu sklopila hlavu. „Tak proto...“ zašeptala. Adam se na ni podíval. „Co jste pochopila?“ „Že jsme si celou dobu mysleli, že chráníme galaxii.“ Usmála se. „Ve skutečnosti jsme chránili dveře.“ Na hlavní obrazovce se rudá záře začala zvětšovat. Nebyla to exploze. Bylo to otevírání. Pomalé. Přesné. Jako když se po miliardách let znovu otevře kniha. Operátoři hlásili další údaje. „Na druhé straně detekujeme...“ Hlas se jim zlomil. „...život.“ „Kolik?“ zeptal se předseda Rady. Operátor dlouho mlčel. Pak odpověděl. „Neumíme to spočítat.“

Najednou se na obrazovce objevil nový signál. Nebyl vyslán Zahradníky. Přicházel z otevírající se Brány. Obsahoval jediné slovo. „Prosíme.“ Všichni se na sebe podívali. Adam udělal krok vpřed. „Prosí o pomoc?“ Světelná bytost se na okamžik odmlčela. Pak odpověděla. „Ano.“ „Před čím?“ Tentokrát se odpověď neobjevila hned. Po několika vteřinách zazněla tiše. „Před tím, čím jsme kdysi byli my.“ Klíčník zbledl. „To znamená...“ „Existují civilizace, které se nikdy nenaučily zastavit.“ Richard si uvědomil význam těch slov. „Takže největší nebezpečí není technologie.“ „Ne.“ odpověděli Zahradníci. „Největším nebezpečím je civilizace, která nikdy nepochopila, že některé věci lze udělat... ale

neměly by se

udělat.“

Vtom Adam vytáhl z kapsy kamínek DŮVĚRA. Podíval se na něj. Pak na otevírající se Bránu mezi vesmíry. Nakonec na Zahradníky. „Jestli nás žádají o pomoc...“ Odmlčel se. „...pak tam poletíme.“ Richard se na něj překvapeně podíval. „Nevíme, co nás čeká.“ Adam přikývl. „To jsme nevěděli ani tehdy, když jsme poprvé přijali Seris.“ Usmál se. „A přesto jsme otevřeli dveře.“ Kael se pousmál. „Tentokrát je otevřeme společně.“ Avirak se zadívala do rudé záře. Po miliardách let cítila stejnou směs zvědavosti a obav jako při svém prvním putování

vesmírem. Tentokrát však nebyla sama. Vedle ní stáli lidé. A právě to jí dávalo naději. Daleko za hranicí jejich vesmíru se Brána otevřela o něco více. Na okamžik bylo možné spatřit siluetu neznámé hvězdy. A pod ní... planetu. Modrou. Nápadně podobnou Zemi. Jen na jejím nebi zářily dva měsíce. A někdo na jejím povrchu právě vzhlédl k obloze a zašeptal: „Přišli.“ Tak začala cesta, která už neměla změnit jen jednu galaxii. Měla rozhodnout o budoucnosti mnoha vesmírů.