Kapitola XXXVI Druhý vesmír Brána mezi vesmíry byla otevřena

Ne zcela. Jen natolik, aby bylo možné spatřit svět na druhé straně. Modrá planeta. Dva měsíce. Bílé mraky. Oceány. Na první pohled připomínala Zemi. Na druhý pohled bylo všechno jiné. Richard Varga nevěřil vlastním očím. „To je nemožné...“ Zahradníci klidně odpověděli. „Ne. Jen život nachází podobná řešení.“ Na povrchu planety stála skupina bytostí. Byly humanoidní. Měly dvě ruce. Dvě nohy. Stejně jako lidé. Jejich oči však zářily stříbrným světlem. Nečekaly. Dívaly se přímo do otevřené Brány. Jako by věděly, že se někdo dívá zpět. Jedna z nich udělala krok vpřed. Položila ruku na hruď. Stejným gestem, jakým kdysi Seris pozdravila Zemi. Adam gesto oplatil. V té chvíli se spojení ustálilo. Hlas zazněl jasněji než předtím.

„Jmenuji se Loran.“ „Jsem posledním vyslancem Konfederace Aster.“ „Posledním?“ zeptal se Adam. Loran sklopil hlavu. „Ano.“ Za jeho zády bylo vidět rozlehlé město. Nebyla v něm panika. Nebyl slyšet křik. Lidé pokračovali ve své práci. Jako by byli zvyklí žít pod neustálou hrozbou. „Co se stalo?“ zeptal se Richard. Loran dlouho mlčel. Pak pomalu odpověděl. „Udělali jsme stejnou chybu jako vy.“ Adam se zamračil. „Jakou?“ „Věřili jsme, že moudrost poroste stejně rychle jako naše technologie.“ V Galaktické radě zavládlo ticho. Ta věta bolela. Protože byla až příliš známá. Loran pokračoval. „Otevřeli jsme Bránu, kterou jsme nedokázali zavřít.“ Na hlavní obrazovce se objevil nový obraz. Černý prostor. Obrovské roztržené hvězdné systémy. Planety rozpadlé na tisíce kusů. A mezi nimi... něco. Nebyla to loď. Nebyla to bytost. Spíš pohybující se stín. Tak obrovský, že zakrýval celé hvězdy. Seris ustoupila o krok. „Co... to je?“ Loran zavřel oči. „Nevíme.“ „Nikdy jsme nezjistili, zda je živé.“ „Nebo jestli je to jen důsledek naší vlastní pýchy.“ Klíčník sevřel svou hůl. „Kolik světů jste ztratili?“ Loran neodpověděl hned. Pak tiše řekl. „Tři sta sedmnáct galaxií.“ V celé Concordii se rozhostilo naprosté ticho. Nikdo si takové číslo nedokázal představit. Adam se podíval na Zahradníky. „Proto jste přišli.“ Světelná bytost přikývla. „Ne proto, abychom vás zachránili.“ „Ale protože tentokrát už na to nestačíme sami.“ Kael pomalu přistoupil k Adamovi. „Pamatuješ si, co jsi řekl při svém prvním projevu?“ Adam přikývl. „Že jsme přišli učit se společně.“ Kael se usmál. „Tak je čas dostát vlastním slovům.“ Vtom se mezi oběma vesmíry otevřel úzký most ze světla. Nebyl široký. Stačil sotva pro jedinou loď. Zahradníci se obrátili k Adamovi. „První výprava může projít.“ „Ale jen jednou.“ Richard se nadechl. „Kdo poletí?“ Všichni se podívali na Adama. Ten však zavrtěl hlavou. „Tentokrát nerozhodnu sám.“ Podíval se kolem sebe. Na Avirak. Na Kaela. Na Seris. Na Richarda. Na Klíčníka. Usmál se. „Protože budoucnost jednoho vesmíru nesmí nikdy záviset na rozhodnutí jediného člověka.“ A právě v té chvíli si Zahradníci mezi sebou předali tichý pohled. Jeden z nich se usmál. Poprvé od svého příchodu. A velmi tiše zašeptal: „Zdroj by na ně byl hrdý.“