Kapitola XXXVII Výprava V sále Galaktické rady zavládlo hluboké ticho

Před nimi zářil most mezi dvěma vesmíry. Stabilní. Klidný. Ale Zahradníci jasně řekli, že se otevře jen jednou. Nebude druhý pokus. Předseda Galaktické rady pomalu vstal. „Musíme rozhodnout, kdo poletí.“ Adam zavrtěl hlavou. „Ne.“ Všichni se na něj podívali. „Nemusíme vybrat nejsilnější.“ „Ani nejchytřejší.“ „Musíme vybrat ty, kteří se navzájem dokážou zastavit, kdyby se jeden z nich mýlil.“ Klíčník se usmál. „To je správná odpověď.“ Po několika hodinách vznikla první mezivesmírná výprava. Nebyla vojenská. Nebyla ani politická. Byla sestavena z lidí, kteří představovali různé způsoby přemýšlení. Velitelem byl zvolen Adam Novák. Ne proto, že by vydával rozkazy. Protože uměl naslouchat. Vědeckou část vedl Richard Varga. Historii a znalosti Prvních zastupovala Avirak. Za Galaktickou radu letěla Seris. A jako poradce přijal místo i Kael. Klíčník nabídku odmítl. „Nepoletíte?“ zeptal se Adam. Klíčník se usmál. „Ne.“ „Proč?“ „Protože každá generace musí jednou pokračovat sama.“ Pak vytáhl z kapsy malý kožený váček. Podal jej Adamovi. „Co je uvnitř?“ „Neotevírej ho.“ „Kdy?“ „Až přijde chvíle, kdy si budeš opravdu myslet, že už žádná naděje nezbývá.“ Adam váček schoval. Ani se nepokusil podívat dovnitř. Klíčník se usmál. „Právě jsi prošel další zkouškou.“ O několik hodin později byla připravena loď. Nebyla největší. Nebyla ani nejrychlejší.

Jmenovala se Aurora. Na jejím trupu nebyly znaky žádného státu. Jen nový symbol. Osm propojených kruhů. Na přistávací ploše stály stovky delegátů. Nikdo nepronesl slavnostní řeč. Nebylo třeba. Avirak se ještě jednou otočila ke Klíčníkovi. „Setkáme se znovu?“ Starý muž se podíval ke hvězdám. „Ve vesmíru?“ Usmál se. „Možná.“ Pak položil ruku na srdce. „Ale určitě v každém dobrém rozhodnutí, které uděláte.“ Motor Aurory se tiše rozzářil. Loď se odlepila od přistávací plochy. Pomalu zamířila ke světelnému mostu. Celá Galaktická rada mlčky sledovala, jak mizí v záři mezi vesmíry. Nikdo netušil, co je čeká na druhé straně. Když Aurora překročila hranici mostu, všechny přístroje na okamžik zhasly. Nebyl slyšet žádný zvuk. Nebyl cítit žádný pohyb. Jen zvláštní pocit... jako by celý vesmír na okamžik přestal existovat. Pak se před nimi rozsvítilo nové nebe. Nebylo černé. Mělo hlubokou tmavě modrou barvu. Hvězdy byly větší. Souhvězdí úplně jiná. Fyzikální konstanty na přístrojích ukazovaly nepatrně odlišné hodnoty. Richard nevěřícně zašeptal: „Jsme... opravdu v jiném vesmíru.“ Před Aurorou se pomalu objevila loď Konfederace Aster. Elegantní. Stříbřitá. Na jejím trupu zářil znak dvou překrývajících se spirál. Nebyl to znak Průniku. Byl starší. Mnohem starší. Na komunikační obrazovce se objevil Loran. Tentokrát se neusmíval. Jeho tvář byla vážná. „Vítejte.“

Krátce se odmlčel. „Přiletěli jste právě včas.“ Adam zpozorněl. „Co se stalo?“ Loran se pomalu otočil. Za průzorem jeho lodi se v dálce pohyboval obrovský stín. Nebyl to stejný stín jako na záznamech. Byl mnohem blíž. A mnohem větší. Loran se znovu podíval do kamery. Jeho hlas byl klidný. Ale v očích měl poprvé strach. „Našli nás.“ Aurora právě vstoupila do války, která nezačala v jejich galaxii. A možná neskončí ani v jejich vesmíru.