Kapitola XXXVIII Nepřítel beze jména Na palubě Aurory zavládlo ticho

Za průzorem se pomalu pohyboval obrovský stín. Nebyl ostrý. Neměl pevný tvar. Jeho okraje se neustále měnily, jako by byl utkán z temnoty samotné. Richard přiblížil obraz. „Počítače nedokážou zaměřit jeho povrch.“ Seris se zamračila. „Žádná energie.“ „Žádné motory.“ „Žádná biologická aktivita.“ „Tak co to je?“ zeptal se Adam. Loran zavřel oči. „To je otázka, na kterou hledáme odpověď už sedm milionů let.“ Kael pozoroval stín beze slova. Pak tiše řekl: „Možná hledáte špatnou odpověď.“ Loran se na něj podíval. „Jak to myslíte?“ „Pořád se ptáte, co to je.“ Kael se opřel o ovládací panel. „Ale možná byste se měli ptát... proč to existuje.“ Avirak se pomalu otočila. Ta věta jí připomněla Nerala. Loran aktivoval záznam.

Na obrazovce se objevily tisíce hvězd. Pak jedna z nich zhasla. Beze zvuku. Bez výbuchu. Prostě přestala existovat. Po chvíli zmizela druhá. Pak třetí. Richard zbledl. „To není zbraň.“ „Ne.“ odpověděl Loran. „Kdyby byla, mohli bychom proti ní bojovat.“ „Tak co dělá?“ „Vymazává.“ „Co?“ Loran se odmlčel. „Existenci.“ Na okamžik zavládlo ticho. „Planety.“ „Hvězdy.“ „Prostor.“ „Čas.“ Podíval se přímo na Adama. „Jako by nikdy nebyly.“ Richard se rychle otočil ke svým přístrojům. „To odporuje všemu, co víme o fyzice.“ Zahradníci, kteří doprovázeli výpravu jako světelné projekce, poprvé vstoupili do rozhovoru. „Neodporuje.“ „Jen je to starší než vaše fyzika.“ Adam sevřel kamínek DŮVĚRA. „Má to jméno?“ Loran pomalu zavrtěl hlavou. „Každá civilizace mu dala jiné.“ „A vy?“ „Říkáme mu...“ Odmlčel se. „Prázdnota.“ Na obrazovce se objevil další záznam. Obrovská flotila Konfederace Aster. Tisíce lodí. Laserové zbraně. Gravitační děla. Kvantové střely. Všechny vypálily současně.

Stín se ani nepohnul. Paprsky jím prostě prošly. Jako by nikdy nebyly vystřeleny. Pak se Prázdnota přiblížila. Jedna bitevní loď zmizela. Nevybuchla. Nezůstaly trosky. Jen prázdné místo. Richard tiše zašeptal: „Nikdy neexistovala...“ Loran přikývl. „Přesně tak.“ Vtom Klíčníkův váček, který měl Adam stále u sebe, jemně zavibroval. Poprvé od chvíle, kdy ho dostal. Adam se na něj podíval. „Říkal, že ho mám otevřít, až nebude žádná naděje.“ Avirak položila ruku na jeho paži. „Ještě ne.“ Adam přikývl. „Máte pravdu.“ Kael se usmál. „Dokud se ještě ptáme...“ Podíval se na Prázdnotu. „...naděje existuje.“ V té chvíli se obrovský stín zastavil. Poprvé. Pomalu se otočil směrem k Auroře. Všechny přístroje zhasly. Komunikace umlkla. A pak se na hlavní obrazovce objevila jediná věta. Nebyla přeložena. Přesto jí všichni rozuměli. „Konečně jste přišli.“ Nikdo na palubě nepromluvil. Protože v té jediné větě nebyla nenávist. Nebyla v ní hrozba. Bylo v ní... čekání. A Adam si poprvé položil otázku, která změnila celý směr jejich výpravy. Co když Prázdnota není nepřítel?