Kapitola XXXIX Hlas Prázdnoty Na palubě Aurory nikdo ani nedýchal
Na hlavní obrazovce stále svítila jediná věta. „Konečně jste přišli.“ Adam se díval na temný útvar. Čekal výhrůžku. Čekal útok. Nepřišlo ani jedno. Richard tiše promluvil. „Odpovědět?“ Nikdo se nepohnul. Nakonec přikývl Kael. „Ano.“ „Jestli jsme se něco naučili, pak to, že rozhovor má vždy přednost před válkou.“ Adam aktivoval komunikaci. „Kdo jste?“ Několik dlouhých vteřin nepřišla žádná odpověď. Pak se celý prostor kolem Aurory zachvěl. Nebyl to zvuk. Byla to vzpomínka. Najednou všichni viděli obrazy, které nikdy nezažili. Rodící se hvězdy. Vznikající galaxie. První světlo. A pak... ticho. Nekonečné ticho. Hlas znovu promluvil. „Byli jsme svědky prvního světla.“ „A zůstali jsme, když poslední zhaslo.“ Avirak zbledla. „To není možné...“ Zahradníci sklopili hlavy. Poprvé působili... pokorně. Jeden z nich zašeptal. „Jsou starší než my.“ Richard si sedl. Jeho mysl odmítala přijmout to, co právě slyšel. Adam pokračoval. „Proč mizí celé galaxie?“ Tentokrát přišla odpověď okamžitě. „Nemizí.“ „Viděli jsme je zmizet.“ „Viděli jste jen konec.“ Na obrazovce se objevil nový obraz. Obrovský strom.
Nesrovnatelně větší než Zahrada naděje. Jeho větve nesly celé galaxie. Některé zářily. Jiné usychaly. Pak jedna suchá větev sama odpadla. Ne proto, že ji někdo zničil. Protože už byla mrtvá. Prázdnota pokračovala. „Co dělá zahradník s mrtvou větví?“ Nikdo neodpověděl. „Odřízne ji.“ zašeptal Richard. „Ano.“ V celé lodi zavládlo tíživé ticho. Kael sevřel ruce. „Chcete říct, že ničíte jen mrtvé vesmíry?“ „Ne.“ Krátká odmlka. „Chráníme ty živé.“ Adam se zamračil. „Před čím?“ Prázdnota dlouho mlčela. Tak dlouho, že si všichni mysleli, že spojení skončilo. Pak zazněla odpověď. „Před tím, co se narodilo dříve než světlo.“ Zahradníci se na sebe podívali. Jako by slyšeli zakázané jméno. Jeden z nich velmi tiše pronesl: „Nemluvte o nich.“ Prázdnota odpověděla. „Už vědí, že jsme vás našli.“ V tu chvíli všechny přístroje na Auroře začaly vydávat varovné signály. Ne před Prázdnotou. Před něčím jiným. Za nimi. Seris se prudce otočila. Na zadních senzorech se objevil nový objekt. Nebyl tmavý. Byl oslnivě bílý. Tak jasný, že kamery nedokázaly obraz zaostřit. Richard zašeptal: „To není možné...“ Prázdnota poprvé změnila tón hlasu. Nebyl v něm strach.
Byla v něm naléhavost. „Leťte.“ Adam překvapeně vzhlédl. „Vy nás nechcete zastavit?“ Odpověď přišla okamžitě. „Ne.“ „Chceme, abyste přežili.“ A v tom okamžiku se bílý objekt otevřel. Ne jako loď. Ne jako Brána. Spíš jako oko. Obrovské oko, které se pomalu obrátilo směrem k Auroře. Po celé lodi se rozezněl poplach. A Klíčníkův váček v Adamově kapse se poprvé sám otevřel. Uvnitř neležela zbraň. Ani klíč. Jen jediný list papíru. Na něm bylo rukou Klíčníka napsáno: „Až přijde den, kdy nebudeš vědět, komu věřit... věř tomu, kdo tě nežádá, abys ho následoval. Věř tomu, kdo ti ponechá svobodu rozhodnout se sám.“ Adam pomalu zvedl oči. Před nimi byla Prázdnota. Za nimi neznámé bílé světlo. A poprvé od začátku celé cesty si uvědomil, že skutečná zkouška nebude spočívat v tom, koho
porazit. Ale komu uvěřit.