Kapitola XL Volba Na palubě Aurory svítilo červené nouzové osvětlení

Poplach neutichal. Před lodí se vznášela Prázdnota. Za ní se otevíralo oslnivé bílé oko. Dvě síly. Dvě cesty. A mezi nimi jediná malá loď. Richard horečně procházel údaje. „Prázdnota nás nezaměřuje.“ Odmlčel se. „To bílé světlo ano.“ Seris zvedla hlavu. „Potvrzuji.“ „Veškerá energie toho objektu je soustředěna na nás.“

Kael sevřel opěradlo velitelského křesla. „To nedává smysl.“ „Kdyby nás Prázdnota chtěla zničit, už by to udělala.“ Adam se znovu podíval na Klíčníkův vzkaz. Věř tomu, kdo ti ponechá svobodu rozhodnout se sám. Najednou pochopil. Prázdnota je nikdy nenutila. Nikdy jim nepřikázala následovat ji. Jen odpovídala na jejich otázky. A nakonec je varovala. Bílé oko se mezitím pomalu rozevřelo. Z jeho středu vystoupila postava. Byla nádherná. Měla lidskou podobu. Její tělo zářilo čistým světlem. Její hlas byl uklidňující. „Nebojte se.“ „Přišli jsme vás osvobodit.“ Richard téměř podvědomě udělal krok vpřed. Její hlas byl příjemný. Důvěryhodný. Každé slovo znělo naprosto správně. „Kdo jste?“ zeptal se Adam. Bytost se usmála. „Jsme Světlonoši.“ Avirak náhle ztuhla. Nikdy to jméno neslyšela. Přesto ji naplnil zvláštní neklid. „Osvobodit od čeho?“ zeptal se Kael. Bytost natáhla ruku směrem k Prázdnotě. „Od strachu.“ „A jak?“ „Odstraníme možnost chybovat.“ Na palubě se rozhostilo ticho. Adam cítil, jak se mu sevřelo hrdlo. Tuhle větu už slyšel. Ne doslova. Ale její význam znal. Kael pomalu zavřel oči. „Přesně tomu jsem kdysi věřil.“ zašeptal. Světlonoš pokračoval.

„Nebudou války.“ „Nebude bolest.“ „Nebude smrt.“ „Nebude utrpení.“ Richard tiše pronesl: „To zní... dokonale.“ Vtom Avirak vytáhla z kapsy Elenin dopis. Otevřela jej na jediné větě. A nahlas přečetla: „Neodstraň všechnu bolest. Bez možnosti trpět by nikdo nemohl skutečně zvolit dobro.“ Na okamžik se tvář Světlonoše změnila. Jeho úsměv zmizel. Jen na zlomek sekundy. Pak byl znovu dokonalý. Adam si toho všiml. „Vy nechcete, abychom se rozhodli.“ řekl klidně. Světlonoš se usmál. „Rozhodování je příčinou všeho utrpení.“ Adam zavrtěl hlavou. „Ne.“ Podíval se na Kaela. „Rozhodování je příčinou všeho dobra.“ Prázdnota poprvé od začátku rozhovoru nepromluvila. Jen čekala. Nenabízela. Nepřesvědčovala. Nechala je rozhodnout. Adam udělal krok vpřed. Podíval se přímo na Světlonoše. „Děkujeme za nabídku.“ Odmlčel se. „Ale nechceme svět, ve kterém už nikdo nemůže udělat chybu.“ Na tváři bytosti se objevil první skutečný hněv. Velmi jemný. Ale skutečný. „Pak budete znovu trpět.“ Adam přikývl. „Ano.“ „Ale bude to naše rozhodnutí.“ Ve stejné chvíli se Prázdnota poprvé pohnula. Ne směrem k Auroře. Postavila se mezi loď a oslnivé bílé oko. Jako štít.

Zahradníci poklekli. Ne před Prázdnotou. Před Adamovým rozhodnutím. Jeden z nich tiše pronesl: „Teď už víme, proč si Zdroj vybral právě lidi.“ A bílé oko se pomalu začalo zavírat. Ne proto, že bylo poraženo. Ale proto, že pochopilo, že tentokrát nebude moci rozhodnout za ně. A poprvé se ukázalo, že největší bitvy ve vesmíru se nevyhrávají zbraněmi. Vyhrávají se tím, že někdo dokáže říci jediné slovo: Ne.