Kapitola XLIV Kronika budoucnosti V místnosti panovalo naprosté ticho

Richard stále držel v rukou prastarou knihu. Byla starší než všechny známé lidské civilizace. A přesto tvrdila něco nemožného. „První návštěvníci nepřišli z vesmíru.“ „Přišli z budoucnosti.“ „To je nesmysl.“ zašeptal Richard. „Nemůžeš napsat knihu před deseti tisíci lety o lidech, kteří se teprve narodí.“ Avirak se zadívala na stránky. „Pokud čas není přímka...“ Kael ji doplnil. „...pak může být minulost i budoucnost jen dvě stránky téže knihy.“ Adam pomalu otočil další list. Na stránce nebyl text. Byla tam kresba. Malý modrý svět. Země. Nad ní osm propojených kruhů. A vedle nich silueta lodi. Richard přiblížil obraz. „Počkejte...“ Ukázal na trup lodi. „To není loď Prvních.“ „Ne.“ řekla tiše Avirak.

„Tak čí je?“ Nikdo neodpověděl. Adam se podíval pozorněji. Na přídi lodi byla vyryta čtyři písmena. A U R O Poslední část nápisu byla zakrytá poškozením pergamenu. Richard zbledl. „Aurora...“ Všichni současně pohlédli na sebe. Adam pomalu zavrtěl hlavou. „Ne...“ Otočil další stránku. Tentokrát už byl nápis čitelný celý. AURORA V místnosti se rozhostilo tíživé ticho. Kael tiše pronesl: „To znamená...“ Richard dopověděl větu. „...že naše výprava se jednou vrátí na Zemi deset tisíc let do minulosti.“ Nikdo se neusmál. Nikdo to nepovažoval za nemožné. Po tom všem, co zažili, to byla jen další otázka. Adam listoval dál. Na dalších stránkách byly kresby. Lidé učili první zemědělce obdělávat půdu. Ukazovali jim hvězdy. Stavěli kamenné kruhy. Nikdy se neprohlašovali za bohy. Jen pomáhali. Pak vždy zmizeli. „Tohle jsou legendy...“ zašeptal Richard. Avirak zavrtěla hlavou. „Ne.“ „Tohle je jejich skutečný původ.“ Další stránka byla téměř prázdná. Jen dole stálo jediné varování. „Nikdy nesmíte změnit události, které vedly k vašemu vlastnímu zrození.“ Richard se pousmál. „Paradox času.“ „Ne.“ odpověděl Kael. „Odpovědnost.“ Adam otočil poslední zachovanou stránku.

Na ní byla kresba člověka stojícího před skupinou dětí. Neměl korunu. Neměl zbraň. Jen něco vysvětloval. Děti poslouchaly. Pod obrázkem stálo: „Budoucnost se nemění bitvami.“ „Budoucnost se mění tím, co naučíš dítě.“ Avirak zavřela oči. Vzpomněla si na Elenu. Na Klíčníka. Na Zdroj. Všichni nakonec učili. Nikdo z nich neusiloval o vládu. Vtom se černý krystal z Prázdnoty slabě rozzářil. Na jeho hladkém povrchu se objevila nová věta. „Kronika je úplná.“ Po krátké odmlce následovala druhá. „Zbývá ji prožít.“ Adam pomalu knihu zavřel. „Takže naše budoucnost už byla napsaná?“ Avirak zavrtěla hlavou. Usmála se. „Ne.“ Položila ruku na starou vazbu. „Jen někdo zapsal, co se stalo.“ V té chvíli se na obloze nad Zemí objevila nová hvězda. Nebyla to hvězda. Byla to loď. Nikdo ji nečekal. Nikdo ji nevolal. Na jejím trupu zářil jediný nápis. AURORA II A Adam pocítil zvláštní mrazení. Protože si byl jistý jednou věcí. Tuhle loď ještě nikdo nepostavil. A přesto právě přiletěla.