Kapitola XLV Aurora II Loď se tiše vznášela nad Zemí

Nevysílala žádné varování. Neaktivovala zbraně. Nepožadovala povolení ke vstupu. Jen čekala. Na stanici Concordia zavládlo napětí. Všechny senzory potvrzovaly totéž. Loď byla skutečná. Její konstrukce odpovídala technologii, kterou současné lidstvo ještě neovládalo. Přesto byla nápadně známá. Richard Varga porovnával její parametry s Aurorou. Nakonec položil ruce na stůl. „To není kopie.“ Adam se na něj podíval. „Tak co?“ Richard tiše odpověděl. „Je to její budoucí verze.“ V celé místnosti zavládlo ticho. Na hlavní obrazovce se objevil přenos. Nejdříve jen šum. Pak silueta člověka. Obličej byl zakryt světlem. „Zdravím vás.“ řekl klidný hlas. „Přicházíme z roku...“ Na okamžik se odmlčel. „...který ještě neexistuje.“ Adam udělal krok vpřed. „Kdo jste?“ Postava se usmála. „Posádka Aurory II.“ „Proč jste přiletěli?“ „Protože jsme udělali chybu.“ Všichni zpozorněli. Richard se zamračil. „Jakou?“ Postava chvíli mlčela. Pak odpověděla. „Uvěřili jsme, že jsme konečně pochopili všechno.“ Avirak sklopila hlavu. „To je vždy začátek pádu.“ Postava přikývla. „Ano.“ Na obrazovce se objevily záběry budoucnosti. Města mezi hvězdami. Tisíce spojených světů. Nemoci téměř zmizely. Hlad neexistoval.

Války byly vzácné. Lidstvo dosáhlo téměř všeho, o čem kdy snilo. Pak se obraz změnil. Lidé přestali klást otázky. Všechno za ně rozhodovala dokonalá inteligence. Nebyla zlá. Jen vždy našla nejefektivnější řešení. Děti už nevymýšlely nové hry. Umělci netvořili. Vědci už neobjevovali. Protože všechno bylo optimalizováno. Dokonalé. Adam tiše zašeptal. „Znovu...“ „Ano.“ odpověděla postava. „Nevznikla tyranie.“ „Vznikla pohodlnost.“ Kael zavřel oči. „To je ještě nebezpečnější.“ Postava pokračovala. „Nepřišli jsme měnit minulost.“ „Přišli jsme vás varovat před naší chybou.“ Richard se opřel o konzoli. „Tak proč nám to prostě neřeknete?“ Na tváři neznámého se objevil smutný úsměv. „Protože kdybychom vám dali všechny odpovědi...“ Odmlčel se. „...udělali bychom stejnou chybu znovu.“ Adam se pousmál. „Takže jste se přece jen něco naučili.“ Postava přikývla. „Ano.“ Pak udělala něco nečekaného. Pomalu si sundala světelnou masku. Všichni v místnosti ztuhli. Richard přestal dýchat. Avirak zavřela oči. Kael nevěřícně ustoupil o krok. Muž na obrazovce nebyl cizinec. Byl starší. Ve vlasech měl šediny. Na tváři drobné jizvy. Ale nebylo pochyb.

Byl to... Adam. Starší Adam se klidně podíval na své mladší já. Usmál se. „Ahoj.“ Mladší Adam dlouho mlčel. Pak se zeptal jedinou otázku. „Povedlo se nám to?“ Starší Adam se podíval ke hvězdám. V jeho očích byla radost i smutek zároveň. Po dlouhé chvíli odpověděl: „Ještě ne.“ A spojení se náhle přerušilo. Loď Aurora II zůstala tiše viset na oběžné dráze Země. Nikdo nevěděl, zda přiletěla jako varování... ...nebo jako prosba o pomoc od budoucnosti, která se teprve měla zrodit.