Kapitola XLVI Rozhovor se sebou samým Na oběžné dráze Země tiše čekala Aurora II

Nikdo se ji nepokusil zadržet. Nikdo na ni nezaútočil. Po všech zkušenostech, které Galaktická rada získala, už věděli, že první reakcí nemá být strach.

Ale otázka. Adam stál u průzoru. Díval se na loď, která podle všech zákonů času neměla existovat. Za jeho zády se ozval Richard. „Spojení bylo obnoveno.“ Na obrazovce se znovu objevil starší Adam. Tentokrát seděl v obyčejné místnosti. Nebyl na můstku. Za jeho zády byly police plné knih. Na stole ležel známý kamínek DŮVĚRA. Vedle něj černý krystal. A dřevěné pero. „Máš jen několik minut.“ řekl starší Adam. „Časové spojení je nestabilní.“ Mladší Adam přikývl. „Dobře.“ „Tak mi řekni to nejdůležitější.“ Starší Adam se usmál. „Ne.“ Richard překvapeně zvedl hlavu. „Kdybych ti řekl, co máš udělat...“ pokračoval starší Adam, „...přestal bys být sám sebou.“ Avirak tiše přikývla. Přesně to očekávala. Mladší Adam se zamyslel. Pak položil jinou otázku. „Čeho nejvíc lituješ?“ Tentokrát starší Adam dlouho mlčel. Nakonec odpověděl. „Že jsem někdy příliš spěchal s odpověďmi.“ „A čeho si nejvíc vážíš?“ Na tváři staršího Adama se objevil úsměv. „Že jsem nikdy nepřestal měnit vlastní názor, když jsem poznal lepší argument.“ Kael sklopil oči. „To je nejtěžší disciplína ze všech.“ zašeptal. Mladší Adam udělal krok blíž. „Tak proč jsi vlastně přiletěl?“ Starší Adam se podíval přímo do kamery. Jeho hlas byl tentokrát velmi vážný. „Protože za sedm let uděláš rozhodnutí, které zachrání miliardy životů.“ Odmlčel se. „A zároveň způsobí událost, která téměř zničí lidstvo.“ V místnosti zavládlo hrobové ticho. Richard téměř vykřikl: „Tak nám řekni, jak tomu zabránit!“ Starší Adam pomalu zavrtěl hlavou. „Nemohu.“ „Proč?“ „Protože kdybych zabránil té chybě...“ Podíval se na mladšího Adama. „...nikdy bychom nepochopili, proč byla špatná.“ Adam cítil, jak se mu svírá hrdlo. „Takže ji musím udělat?“ Starší Adam se na okamžik zadíval z okna své kajuty. Pak odpověděl: „Ne.“ Krátká pauza. „Musíš se k ní svobodně rozhodnout.“ Vtom začal obraz slábnout. Spojení se rozpadalo. „Počkej!“

zavolal mladší Adam. „Jak poznám, že přichází ta chvíle?“ Starší Adam se usmál. Byl to stejný úsměv, jaký měl Adam, když sedával u rybníka. Klidný. Lidský. „Poznáš to.“ řekl tiše. „Bude to poprvé, kdy ti všichni budou říkat, že existuje jen jedno správné řešení.“ Obraz se začal rozpadat. Poslední slova zazněla téměř neslyšně. „A tehdy si vzpomeň na Elenu.“ Spojení zmizelo. Ve stejné chvíli se Aurora II pomalu otočila. Nevyslala žádné motory. Nevydala žádný zvuk. Jen se začala rozplývat ve světle. Za několik sekund zmizela úplně. Jako by nikdy neexistovala. Na obrazovkách zůstal jediný záznam. Krátký text uložený do paměti všech systémů Concordie. „Budoucnost není něco, co čeká před vámi. Budoucnost je něco, co vzniká pokaždé, když se rozhodnete.“ Adam dlouho mlčky hleděl na prázdné místo na obloze. Pak se obrátil k Avirak. „Myslel jsem, že největším tajemstvím vesmíru jsou Brány.“ Avirak se jemně usmála. „Ne.“ Podívala se na Zemi pod nimi. „Největším tajemstvím vesmíru bude vždycky člověk, který má svobodu vybrat si, kým se

stane.“