Kapitola II První myšlenka Nikdo neví, kdy se to stalo

Otázka kdy totiž předpokládá existenci času. A čas dosud nebyl. Přesto všechny dochované kroniky Prvních hovoří o jediné události. Nepopisují ji stejně, ale shodují se v jednom – nastala první změna. Zdroj poprvé obrátil své nekonečné vědomí k sobě. Nebyl to pohyb. Nebyl to zvuk. Nebylo to rozhodnutí v lidském smyslu. Bylo to první uvědomění možnosti. A z této možnosti se zrodila První myšlenka. Její skutečná podoba se nikdy nedochovala. Žádná bytost ji nemohla slyšet, neboť dosud

neexistoval jazyk. Žádná mysl ji nemohla pochopit, protože dosud neexistovalo vědomí oddělené od Zdroj e. Přesto se po miliony let mezi civilizacemi předávala jediná věta, o níž se věřilo, že je jejím vzdáleným odrazem.

„Nechť se možnosti stanou skutečností.“ Nikdo netvrdil, že právě tato slova zazněla. Byla pouze nejbližším překladem něčeho, co žádný jazyk nedokáže vyjádřit. V okamžiku První myšlenky se změnila samotná podstata existence. Poprvé bylo možné, aby po jednom stavu následoval jiný. Tak vznikl čas. Nebyl řekou, která plyne jediným směrem. Nebyl neúprosným vládcem všeho živého.

Byl zákonem změny. Od této chvíle už vesmír nemusel zůstávat stejný. Mohl růst. Mohl se učit. Mohl tvořit. A jednou mohl i zanikat. První civilizace později zjistily, že čas není všude stejný. U černých děr plynul jinak než mezi galaxiemi. V hlubokém prostoru se ohýbal a v blízkosti některých artefaktů se téměř zastavil. Proto mnozí mudrci věřili, že čas není pánem vesmíru. Je pouze jeho prvním služebníkem. A kde vznikl čas, tam brzy muselo vzniknout i místo, v němž mohl plynout. Tak se začal rodit prostor.