Kapitola XII Nabídka Druhý den po zveřejnění prvního kontaktu dorazila na Měsíc mimořádná delegace

Meziplanetární rady. Přiletěli prezidenti kolonií.

Vědci. Generálové. Diplomaté. Poprvé v dějinách lidstva stáli všichni před stejnou otázkou. Co uděláme dál? Brána byla uzavřena. Ne silou. Čekáním. Na druhé straně stál Strážce. Nepohnul se. Jen trpělivě vyčkával. Jako by věděl, že první rozhodnutí musí padnout na Zemi. V zasedacím sále zavládlo napětí. „Musíme vyslat flotilu.“ „Ne.“ „Musíme vyslat učence.“ „Ne.“ „Musíme Bránu zničit.“ „To je šílenství!“ Hlasy se překřikovaly. Adam mlčel. Mira také. Nakonec se ozvala Lea. „Možná pokládáme špatnou otázku.“ Všichni se na ni podívali. „Nejde o to, co chceme udělat my.“ „Jde o to... proč nás vůbec pustili dovnitř.“ V místnosti nastalo ticho. Ta jednoduchá věta změnila směr celé debaty. Ve stejnou chvíli se Brána sama rozzářila. Bez dotyku. Bez příkazu. Bez aktivace. Ve středu světelného kruhu se objevil Strážce. Tentokrát nevstoupil lidem do světa. Pouze promluvil. „Lidé Země.“ „Vaše první rozhodnutí bude zaznamenáno do Knihy Paměti.“ „Ne proto, že je správné.“ „Ale proto, že ukáže, kým jste.“ Jeden z generálů vystoupil vpřed. „Co od nás chcete?“ Strážce zavrtěl hlavou. „Nic.“ „Pak proč jste otevřeli Bránu?“ Strážce se zadíval přímo do kamery. Jeho hlas slyšely miliardy lidí. „Protože každá civilizace jednou dostane možnost volby. Nikdy však nedostane dvě první volby.“ Potom položil jedinou otázku. „Přejete si vstoupit do společenství hvězdných civilizací?“ „Nebo chcete zůstat sami, dokud nebudete připraveni?“ To byla celá nabídka. Žádné podmínky. Žádné smlouvy. Žádné hrozby. Jen svobodná volba. Meziplanetární rada se rozhodla uspořádat celolidské hlasování. Poprvé v historii. Nehlasovalo se o vládě. Ani o zákonech. Hlasovalo se o budoucnosti lidstva. Na Zemi i v koloniích se otevřela volební centra. Staří lidé přicházeli pomalu. Mladí stáli dlouhé fronty. Někteří hlasovali s nadšením. Jiní se slzami v očích. Nikdo nevěděl, jaké budou následky. Avirak výsledky nesledovala. Seděla pod stříbrným stromem. Adam ji našel, jak pozoruje list padající do potoka. „Nezajímá vás, jak to dopadne?“ zeptal se. Avirak se usmála. „Samozřejmě že zajímá.“ „Tak proč se nedíváte?“ „Protože kdybych si přála určit výsledek...“ „...už by to nebyla jejich volba.“ Adam se posadil vedle ní. Po chvíli se zeptal: „Bojíte se?“ Avirak se dlouho dívala na proud vody. Pak tiše odpověděla. „Ano.“ „Vy?“ „Ne bojím se o sebe.“ „Bojím se o vás.“ Ve stejné chvíli se na všech obrazovkách objevil výsledek.

87,4 % hlasovalo pro vstup mezi hvězdné civilizace. 12,6 % bylo proti. Na Zemi propukly oslavy. Na Marsu lidé objímali neznámé sousedy. Na Měsíci se rozsvítila světla všech měst. Jen Architekt sledoval výsledky beze slova. Po chvíli pronesl: „To je krásné.“ Jeho nejbližší spolupracovník se překvapeně otočil. „Tak proč se neusmíváte?“ Architekt odpověděl: „Protože skutečná zkouška nezačíná ve chvíli, kdy většina řekne ano.“ Podíval se na číslo 12,6 %. „Začíná ve chvíli, kdy nezapomenete na ty, kteří řekli ne.“ A právě v tom okamžiku pochopila Avirak, že Architekt má v jedné věci pravdu. Nejtěžší nebude otevřít Bránu. Nejtěžší bude udržet lidstvo jednotné poté, co se otevře celý vesmír.