Kapitola XIII Druhá strana Brány Tři dny po hlasování se První brána znovu otevřela

Tentokrát bez váhání. Její světlo bylo jasnější než kdy dřív. Nebylo v něm nic hrozivého. Přesto každý člověk cítil, že překračuje hranici, za kterou už nebude návratu. Na měsíční základně panovalo nezvyklé ticho. Do první oficiální mise byli vybráni pouze čtyři lidé. Adam. Mira. Lea. A doktor Elias Novotný. Lékař, který strávil většinu života pomocí lidem na odlehlých koloniích. Když se dozvěděl, že byl vybrán, řekl jen: „Doufám, že tam nebudu potřeba.“ Mira se usmála. „To je přesně důvod, proč jste tady.“ Na druhé straně Brány čekal Strážce. Tentokrát nebyl sám. Za ním stálo sedm postav. Muži. Ženy. Bytosti různých podob. Někteří připomínali lidi. Jiní měli průsvitnou kůži, další čtyři paže nebo oči zářící jako hvězdy.

Nikdo z nich neměl zbraň. Strážce předstoupil. „Vítejte.“ Pak se otočil k ostatním. „Dědicové Země dorazili.“ Jedna z bytostí udělala krok vpřed. Byla vysoká téměř tři metry. Její hlas zněl hluboce, ale klidně. „Jmenuji se Tha'Ruun.“ „Jsem vyslancem Rady svobodných světů.“ Poté se uklonil. Ne hluboce. Ale s opravdovou úctou. Adam zůstal stát. Nikdy by ho nenapadlo, že první mimozemšťan, kterého lidstvo pozná, se ukloní člověku. Pak vystoupila drobná bytost s modrozelenou kůží. „Jsem Elyss.“ „Když jsme poprvé otevřeli Bránu my, byli jsme stejně vyděšení jako vy.“ Usmála se. „Je to dobré znamení.“ Napětí pomalu mizelo. Lidé začali chápat, že nestojí před soudem. Stojí mezi těmi, kteří kdysi prošli stejnou cestou. Strážce je vedl do kruhového sálu. Nebyl okázalý. Uprostřed stál pouze kulatý stůl. Na něm leželo sedm malých krystalů. Každý zářil jinou barvou. „Co to je?“ zeptala se Lea. Strážce odpověděl. „Dary? Ne.“ „Odměny? Také ne.“ „Jsou to závazky.“ Ukázal na první krystal. Modrý. „Poznání.“ Na zelený. „Život.“ Na zlatý. „Pravda.“ Na červený. „Odvaha.“ Na bílý.

„Čas.“ Na fialový. „Důvěra.“ Nakonec na průzračný. Uvnitř nebyla žádná barva. Jen čisté světlo. „Naděje.“ „Kdo si je vezme?“ zeptal se Adam. Strážce zavrtěl hlavou. „Nikdo.“ „Patří celé civilizaci.“ Vtom se ozvalo jemné cinknutí. Průzračný krystal se sám vznesl. Pomalu doplul až před Eliase. Lékaře. Ne před velitelku. Ne před vědce. Před člověka, jehož povoláním bylo zachraňovat život. Elias ustoupil. „To musí být omyl.“ Krystal se ani nepohnul. Jen zářil. Avirak, která celou dobu mlčky stála v pozadí, poprvé promluvila. „Není.“ „Proč já?“ zeptal se Elias. Avirak se na něj podívala s jemným úsměvem. „Protože naděje nikdy nezačíná u těch, kteří umějí ničit.“ „Začíná u těch, kteří umějí léčit.“ V sále zavládlo hluboké ticho. Ani generálové na Zemi, sledující přímý přenos, nedokázali nic říct. Všichni pochopili, že galaxie hodnotí civilizace podle jiných měřítek, než na jaká bylo lidstvo

zvyklé. Když Elias opatrně natáhl ruku, krystal se lehce dotkl jeho dlaně. Nezůstal v ní. Rozplynul se ve světle. Na okamžik se po celé místnosti rozšířila jemná záře. Pak bylo vše jako předtím. Strážce se usmál. „Nyní už jste skutečně vstoupili mezi národy hvězd.“ Ve stejné chvíli však na Zemi zaznamenala jedna tajná vojenská laboratoř neobvyklou událost. Krátký energetický záblesk z otevřené Brány. Stačil jediný zlomek sekundy.

Jediný paket dat. Nikdo si nevšiml, že byl zachycen. A právě v této laboratoři působilo několik členů Hnutí Nadvlády. Jejich vedoucí se podíval na monitor. Na obrazovce se objevila jediná věta: NEZNÁMÝ PROTOKOL DETEKOVÁN Usmál se. „Tak přece jen mají tajemství, která nám nechtějí ukázat.“ A v tu chvíli se zrodilo první lidské spiknutí proti dědictví Prvních.